Různé

Budete se podobat Otci od toho okamžiku, kdy budete milovat ty, kteří toho nezasluhují. Budete se podobat Otci, když překonáte svoji pýchu a budete ve své pokoře ochotni udělat první krok, jak to dělá Bůh.

…
Existuje jen jeden apologetický důkaz, odpovídající potřebě víry ve světě, a tím je pravá a živá církev. Svět se obrátí jen před zázrakem lidí, kteří se opravdu vzájemně milují.

Naše doba strašlivě trpí rozdělením. Drásá ji současný vzrůst našich nenávistí a jejich solidarit. Moderní ekonomie se stala, právě tak jako moderní války, planetární. Jsme navzájem svázáni a neoddělitelně smícháni jedni s druhými, a přece se nemilujeme. Jsme svázáni bez lásky. Je nějaká situace tragičtější? Jsme svázáni strachem, zájmy, potřebami. Naproti tomu nejsme spojeni důvěrou, vzájemnou pomocí a vírou. Dnešní svět se organizuje jako jediné velké tělo, ale toto tělo je obýváno množstvím malých, bojácných, nepřátelských, mstivých, chladných duší, neschopných nadšení, duší, které nedovedou dát život tomuto tělu a pohyb jeho srdci. Zázrak, který svět od nás, křesťanů, očekává, zázrak schopný svět obrátit, zázrak, jehož má svět zapotřebí jako učedníci vína, jako Samaritánka živé vody, jako davy chleba a ryb, to je zázrak naší blíženecké lásky, naší odvážné, činné, radostné, sdílné lásky. Všude tam, kde křesťan žije, všude tam, kam přijde, mělo by se vytvořit společenství, měl by puknout led, mělo by se vytvořit ovzduší, vyzařující radost, pozornou a jemnou velkomyslnost, nákazu odpoutání od sebe a oddanosti.

Tomuto světu, který se stal tak malým a tak přeplněným, kde se všechny bytosti tísní a zraňují jedny o druhé, můžeme a musíme přinášet lásku, sílu, společenství, potravu srdce ve svátosti jediného Chleba, kterým mohou být všichni nasyceni.158-59)

(Louis Evely: Krédo, Grantis, Ústí n. Orlicí 1997, 47)

+

V naší době se šíří víra v jiný prostředek: převtělení. Ale je to pošetilost. Ti, kdo vyznávají tuto nauku jako nedílnou součást své kultury a svého náboženství, to znamená ti, kdo opravdu vědí, co je to víra v převtělení, vědí také, že to není lék a útěcha, ale trest. Toto prodloužení není povoleno pro požitkářství, ale pro očištění. Duše se znovu vtěluje, protože má ještě něco odpykat, a má-li pykat, tedy musí trpět. Ostatně, jaká krutost! Všichni máme zkušenost o velmi tvrdých úmrtích, která byla opravdovou kalvárií a trvala snad měsíce a roky. U lůžka některých těchto osob jsem se někdy tázal: Měl by odvahu někdo, kdo věří v převtělení, teď přijít a říci tomuto člověku, že všechno, co udělal, aby dospěl do tohoto bodu, celé to krušné umírání musí jednoho dne začít úplně znovu a opakovat to kdoví kolikrát?

(Raniero Cantalamessa: Sestra smrt, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 23)

+

Když se plíží v naší zahradě kocour, kosi se mohou zbláznit, hlídají svoje bezpečí. To je strach. Něco jiného je bázeň. Bázeň je na úrovni myslícího. Myslícího a milujícího. Bázeň, abychom nezničili něco, co je vzácné. Bázní se překonává strach. Kdysi jsem někde narazil na vyprávění muže, kterého mučili. Byl to Žid, a ten se při tom mučení soustředil na mříž, která tvořila kříž. Nebyl to člověk, který by byl vyznával znamení kříže, ale tím, jak se soustředil, vytvořil v sobě pocit bázně Boží, a ne strachu. Tím překonával mučení.

(Jiří Reinsberg: Probíhejte Jeruzalém a sviťte, Česká křesťanská akademie, Praha 1997, 72)

+

Velký protestantský teolog Karl Barth vždycky znovu zdůrazňoval, že křesťanství vůbec není náboženství v běžném smyslu. Ve všech náboženstvích totiž je to člověk, který se namáhá a vydává se na cestu, aby dospěl k božskému. Zjevení pravého a živého Boha však nám dává zažít právě opak. Písma Starého a Nového zákona ukazují, jaký je to Bůh, který se sám chápe iniciativy a stále znovu přichází k člověku, ano ještě více, jak se o něj uchází.
(Meinrad Gyr SJ: Obnovte se v Duchu, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 51)

…
Teprve po dlouhém období přípravy, jak to vidíme ve spisech Starého zákona, odhaluje Bůh v Ježíši a skrze Ježíše, který se stal člověkem, své nejhlubší tajemství: jeho podstata je láska a právě proto je trojjediný. Otec se zcela daruje Synu, Syn Otci. Tato vzájemná láska je uvnitř plodná v Duchu svatém. Přitom nikdy nedochází - a to zjevně platí pro lásku obecně - ke zrušení osobní různosti (v protikladu k představám východních náboženství). Otec je a zůstává na věky Otcem. Syn je a zůstává na věky Synem. Právě tak Duch svatý. Vzájemné obdarovávání a přijímání je naprosto úplné, takže Syn může říci: "Já a Otec jsme jedno" (J 1O,3O) a také: "Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně?" (J 14,1O).

(Meinrad Gyr SJ: Obnovte se v Duchu, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 66)

+

(Dobré vyjádření, jak budhismus chápe člověka:) "Kde je hrstka soli, hozená do moře?", ptá se budhistické rčení. A odpovídá: "Zbytečná otázka! Stala se mořem." (358-9)

(Tomáš Špidlík:K vyšším věcem jsem se narodil, Praha 1991)

+

"Odkud přicházíme? Kam jdeme?" Vědy - nebo raději věda, pro snazší formulaci - by odpovídala spíše na první otázku, náboženství pak na druhou. Jsou to ale jenom dvě křídla jednoho a téhož poznání, které by daleko nedospělo, kdyby se rozhodlo používat jenom jedno z nich. Věda a náboženství jsou nejen zákonitě slučitelné, měly by se dokonce těsně spojit, aby náš duch nebyl připraven o žádnou ze základních otázek, které se mu kladou. Ani o otázku "jak", nad níž náboženství často stojí v rozpacích, ani o otázku "proč", kterou někteří vědci zatvrzele škrtají za svého slovníku - a pak se celý zbytek života na ni snaží odpovědět. (37)
...
Vědci žádají náboženské vysvětlení právě tehdy, když se dospělo k vysvětlení vědeckému. (38)

(André Frossard: Ptali jste se na Boha, Praha, Portál, 1992, s. 38)

+

Křesťanství a jiná náboženství nepředstavují pouhé relativní pravdy ležící lhostejně vedle sebe. Spíše vedou mezi sebou dialog, v němž má jít o pravdu a spásu. I když křesťané vidí v Ježíši Kristu plnost milosti a pravdy (srv. Jan 1,14 a Kol 2,9), nepotřebují nikoho vylučovat. Křesťanství je jedinečné a univerzální, není však výlučné. (Z předmluvy O. Štampacha)
(Anthony de Melo: Sádhana. Cesta k Bohu, Cesta, Brno 1996, 11)

+

/Přesídlení západního lidstva od duchovního pastýře k lékaři je fakt,/ „jemuž se duchovní pastýř nemůže uzavírat, a požadavek, jehož se neurolog nemůže zříkat.“ /Nemá zde jít o konkurenci!/
(K tomu v poznámce na str. 229: „Je pouze otázka, zda lze vůbec mluvit o Bohu, a nikoli spíše pouze k němu. Větu LUDWIGA WITGENSTEINA: „O čem se nemůže mluvit, o tom se musí mlčet“ můžeme totiž přeložit (...) také z agnostického do teistického jazyka - o kom nemůžeme mluvit, k tomu se musíme modlit.“

(Viktor E. Frankl: Lékařská péče o duši, Cesta, Brno 1996)