Různé

Církev už nebude v dohledné době životní formou celé společnosti, už nebude žádný středověk, alespoň ne nějak brzy. Bude to vždycky komplementární hnutí, ne-li protiváha k panujícímu světovému názoru. Zároveň však bude vždycky znovu prokazovat svou nezbytnost a odůvodněnost.

…
Nadčasovost církve, která na jedné straně znamená slabost - je odmítána, může být i její silou. Možná, že lidé cítí, že proti banální ideologii, která ovládá svět, je zapotřebí opozice a že církev může být právě moderní tím, že je antimoderní, tím, že odporuje tomu, co říkají všichni. Církvi připadá úloha prorockého odporu a musí k tomu také nacházet odvahu. Právě odvaha k pravdě je ve skutečnosti její velkou silou - i když se zpočátku zdá, že spíše škodí, že zbavuje církev obliby a jakoby ji zahání do ghetta.

Nechtěl bych ovšem úkol církve obecně popisovat jako opozici. Vždycky má podstatnou účast na pozitivním budování. Vždycky se bude pokoušet pozitivně spolupůsobit, aby věci dostávaly svou pravou podobu. Nesmí se tedy stáhnout do generální opozice, ale musí velmi přesně vidět, kde je třeba klást odpor a kde musí pomáhat, posilovat a nést; kde musí říci ano, kde ne, aby hájila svou vlastní podstatu.

(Joseph kardinál Ratzinger: Křesťanství na přelomu tisíciletí (otázky kladl Peter Seewald), Portál, Praha 1997, 168)

+

„Masa je souhrn odosobněných bytostí,“ říká Frankl.

…
Ve společnosti, v níž dospělí ztratili sebeúctu a prostituují se bohu mamonu a bohu sexu, nenachází mladý člověk, „emigrant života“, model chování, který by uspokojil jeho nejhlubší touhy. Mladí mají tolik vitality, že když nemají příležitost tvořit, to je užívat této vitality tvůrčím způsobem, ničí, protože nějak svou energii vybít prostě musí. Proto nejsou epizody vandalismu ve městech, v nynější době ve velkých aglomeracích na denním pořádku, pouze projevem obecné kriminality, nýbrž skrývají vážnější důvody a skutečnosti.

(Eugenio Fizzotti: Být svobodný, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 72)

+

Je důležité mít na paměti, že mezi těžkým a lehkým hříchem rozlišujeme ne snad proto, abychom uklidnili své svědomí, nýbrž abychom je zbystřili. Neměli bychom zapomínat, že nikoli těžké hříchy dělají křesťanský život tak málo přesvědčivým, nýbrž že to jsou právě lehké hříchy, ony každodenní drobné necitelnosti, opomenutí a promeškané příležitosti.

Způsobují, že se pak lidé ptají, jak vlastně křesťanská víra člověka změnila. Pro zpytování svědomí bude tedy nejlepší, nebudeme-li se příliš ptát, zda jde o hřích těžký či lehký, nýbrž položíme-li si prostě otázku, jak se stavíme ke všem malým, větším anebo velice závažným požadavkům, které se na nás kladou. A musíme se vší vážnosti uznat své selhání, bez ohledu na to, zda si myslíme, že jsme se tím od Boha oddělili nebo ne. Existuje také pomalé, málem nepozorovatelné odumírání víry, způsobené množstvím takzvaných lehkých hříchů. Třeba jsme neudělali nikdy nic „hrozného“, ale vyhnuli jsme se požadavkům, které nám víra v našem všedním životě ukládá. Nakonec pak už vůbec nevíme, co víra a život z víry znamenají.

(Otto Hermann Pesch: Základní otázky katolické víry, Vyšehrad, Praha 1997, 83)

+

Pohlíží-li na svět jako přítel a chová-li se k němu přátelsky, bude svět také přátelský k němu. Stane se součástí jeho bytosti. Nastane vnitřní jednota, radost ze sebe navzájem. Dobré chování ke stvoření není dnes už úkolem pro jednotlivce. Se stvořením musí zacházet pečlivě celá společnost, chce-li dobře žít. Betonová obytná sila stupňují vzájemnou agresivitu. Jak lidé zacházejí s přírodou, tak se budou chovat také k sobě navzájem.

(Anselm Grün: Buď dobrý sám k sobě, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1997, 67)

+

Lidstvo, „nemocné na rámus“, jak říkal filosof Kierkegaard, by potřebovalo výbušnou a impozantní postavu Mojžíše: „Ztiš se a slyš, Izraeli!“ (Dt 27,9), slyš hlas svého Boha.
(…)
(…) abychom mohli vyhovět výzvě svatého Augustina: „Vejdi do sebe. Ve vnitřním člověku přebývá pravda.“

(Raniero Cantalamessa, Saverio Gaeta: Dech božského Ducha, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 141)