Navigace: Tematické texty Š ŠtěstíKrátké texty, citáty Různé
Různé
A když KANT mínil, že člověk chce být šťastný, ale zejména by měl být „hoden štěstí - pak my se naproti tomu domníváme: Původně člověk vůbec nechce být šťastný, to co chce, je daleko spíše mít důvod k tomu, aby byl šťastný!
(Viktor E. Frankl: Lékařská péče o duši, Cesta, Brno 1996, 143)
+
Čím víc člověk zoufale usiluje o štěstí, tím víc se míjí cílem a stává se z něho hypochondr. Duševní klid, který by měl znamenat znovuzískání čistého svědomí, se tedy stává záměrem, a právě pro převrácení cílů bude nadále frustrován. Místo aby zůstávalo účinkem, začne být čisté svědomí cílem, jehož je třeba dosáhnout. Svědomí je ale čisté tou měrou, jíž člověk zapomíná na sebe a začíná jednat z lásky k něčemu nebo k někomu.
Tato koncepce je svrchovaně evangelijní. Pánova výzva „Kdo nalezne svůj život, ztratí jej; kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej“ (Mt 10,39) je v naprostém souladu s Franklovým učením. Člověk je svou podstatou bytost, která se přesahuje. Má vnitřní potřebu nezastavovat se u sebe, neomezovat se na biologické nebo psychologické hledisko, nýbrž dobrat se hlubin svého bytí nezištným darováním sebe sama druhým. Jeho nasazení z lásky k něčemu představuje kromě objektivní hodnoty o sobě také důležitý prvekduševní hygieny. „Cesta člověka k němu samému“ - píše Frankl - „vede světem; člověk nachází sám sebe jenom v tom, co je mimo něho. Člověk nežije proto, aby zachoval sám sebe, aby zrcadlil svůj obraz, ale proto, aby se odevzdával, zříkal sám sebe, vědomě a s láskou se obětoval.“
(Eugenio Fizzotti: Být svobodný, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 81-82)
+
„Každý je svého štěstí strůjcem jen tehdy, dokáže-li vést tvrdé údery proti vlastnímu nezformovanému já.“ /Kardinál Joseph Schröffer/
(Reinhard Abeln, Anton Kner: Pomozme si navzájem, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1997, 48)
+
Ať nás neplete biblické slovo "blahoslavenství". Třebaže jsme se ho naučili chápat jen jako nějakou mytologickou nebeskou odměnu, ono původně znamená skutečné štěstí člověka, které se rozvíjí v čase, aby se naplnilo ve věčnosti.
(Jozef Porubčan: Každý den s Bohem, Praha, Scriptum 1992, s. 265)
+
"Má-li člověk být šťastný, musí být pokorný; pýcha potřebuje neštěstí, aby jím mohla živit svou vlastní revoltu."
(Kardinál Daniélou)
(Sestra Marie Laetitia: Tajemství radosti, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 19)
+
Wo war, wo ist, wo wird sie sein, dsie Stunde wahrem Glück erlesen? Sie ist nicht und sie wird nicht sein, denn sie ist immer nur gewesen. Das wir glücklich waren, wissen wir erst, wenn wir es nicht mehr sind.
(A. Grün)
