Různé

Kněz obdržel dar předsedat v lásce uprostřed společenství. Tato služba jej staví do pozice koordinátora, který vede a rozlišuje, a celým svým životem vyjadřuje poselství usmíření. "To je pravý smysl pastoračního předsednictví: vyjadřuje se ve svátostném slavení i mimo ně; ze svátostí se totiž rodí společenství církve, které se ke svátostem neustále vrací, aby nacházelo sebe sama...
(Z knihy Hle, všechno tvořím nové. Vydalo Karmelitánské nakladatelství)

+

Kdosi vyřkl hrozná slova: Kněz je Boží muž, který zadarmo rozdává strach, aby potom mohl za peníze prodávat naději.
(Jozef Porubčan: Každý den s Bohem, Praha, Scriptum 1992, s. 443)

+

Co je "ovoce" pastorace: Ne množství lidí v kostele. Kněz nemá být ten, kdo vymýšlí stále nové gagy, aby lidi přitáhl do kostela. Spíše má otvírat všední život pro tajemství, které ho obklopuje. Má vidět a ukazovat svět a člověka ve větších a hlubších souvislostech. Má vykládat, vysvětlovat život a tím odhalovat v něm zázraky, světlé body, podněty k zamyšlení. Víra pak může a má vést k pravdivějšímu a plnějšímu životu.

Bernardin Schellenberger: Wider den geistlichen Notstand Erfahrungen mit der Seelsorge, Freiburg Herder, 1991, s. 34)

…
Říkáme správně, že všechna kněžská moc pochází od Ježíše Krista, že on sám v kněžích působí: rozhřešuje, proměňuje, světí. On je totiž člověk, v němž všecko lidské se stalo Božím. Ježíš Kristus je však ideál dokonalosti pro všechny křesťany. Je to ideál všeobecného kněžství všech věřících. Oživí-li se v církvi tato touha, pravděpodobně se najde i velký počet těch, kteří ji budou chtít dokončit svátostně jako kněží k tomu církví posvěcení.
(Tomáš Špidlík: Ve službě slova - cyklus B, Olomouc, Matice cyrilometodějská 1992, s.89)

+

(...) Na základě celých dějin západního křesťanství i vnitřní vize by si církev neměla myslet, že mnoho získá, vydá-li se směrem uvolnění celibátu; učiní-li to, v každém případě prohraje. (140)
(...)
Neměl by celibát padnout už proto, že jinak církev nebude mít žádné kněze?

Nevěřím, že tento argument má svou váhu. Otázka kněžského dorostu má mnoho aspektů. Předně má co dělat s počtem dětí. Je-li dnes průměrný počet dětí 1,5, vypadá otázka možných adeptů na kněžství docela jinak než v dobách, kdy byly rodiny podstatně větší. V rodinách také převládají docela jiné představy. Dnes jsme svědky toho, že hlavní překážky kněžskému povolání často kladou rodiče. Ti od svých dětí očekávají něco docela jiného. To je jedna věc. A druhá je to, že počet aktivních křesťanů je mnohem menší, a tudíž se zmenšila i výběrová skupina. Viděno v poměru k počtu dětí a k počtu věřících návštěvníků kostela, kněžský dorost pravděpodobně vůbec neklesl. Potud musíme mít na zřeteli tyto proporce. První otázka tedy zní: Existují věřící? Pak teprve přijde druhá otázka: Vyrůstají z nich kněží?
(Joseph kardinál Ratzinger: Křesťanství na přelomu tisíciletí (otázky kladl Peter Seewald), Portál, Praha 1997, 140)

+

„ Lidé rostou, pokud se ti, kdo je vedou,
dokáží do nich vcítit a pokud jsou přijímáni
takoví, jací jsou, i kdyby jejich výkon mohl být
kritizován, že neodpovídá tomu, čeho jsou schopni
dosáhnout. Vůdci, kteří se vciťují do svých následovníků
a plně je takto přijímají, mají větší naději na důvěru.“

( Vedeni službou * Robert K. Greenleaf )