Různé

POKOJ

Ježíš se stává dítětem, aby nám řekl, že Bůh není daleko. Andělé zpívají: „Pokoj lidem, v kterých má Bůh zalíbení!“

Pane, ty, který jsi všemohoucí, prosíme tě, zlom v nás domýšlivost a násilí, odstraň z našich srdcí nenávist a rozdmýchej v nich lásku, aby již žádný národ na světě nepoznal, co je válka.
(Citát z knihy: Vánoce v úvahách Chiary Lubichové, vydalo NOVÉ MĚSTO, str. 52)

+

Opravdový mír nám často uniká mezi prsty právě proto, že ho považujeme spíše za systém, jejž je potřeba zavést zvenčí, než za proces, který je nutno pěstovat zevnitř. Mír vyjadřuje dynamickou skutečnost zakládající se na harmonickém vztahu mezi lidmi a jako takový neustále vyžaduje naše úsilí. Abychom dosáhli trvalého míru, musíme se nejdříve zabývat tím, co ho vytváří a pak také hlubším poznáním nebezpečí, jež ho ohrožuje.

Nemůže být mír tam, kde je popírána lidská důstojnost. Neboť všude tam, kde jeden člověk druhému diktuje volbu jeho osudu a zabraňuje mu v právoplatném přístupu k pravdě, nalezneme již zárodky bolestivého roztrpčení a zaryté nevraživosti. Zaručit svobodu, je podstatnou součástí budování míru. (155-56)
(...)
Mír se buduje zdola, od mezilidských vztahů. Nemá smysl plánovat velké mírové projekty, pokud nejsme smířeni se svým bližním, svými příbuznými či s kolegy z práce. Z tohoto hlediska má tedy každý z nás, i na nejvyšší úrovni národní a mezinárodní, přesně vymezenou zodpovědnost při budování míru. (157)

…
Mír je rozestavěnou budovou, otevřenou všem, a to nejen odborníkům, vědcům a stratégům. Mír je univerzální odpovědnost, která postupuje po cestě malých skutků každodenního života. Podle každodenního způsobu soužití s ostatními lidé buď volí mír, nebo stojí proti němu.

(Jan Pavel II.: Nebojme se pravdy, Zvon, Praha 1997, 179

+

Když Pavel VI. řekl před OSN: „Už nikdy válku“, je to „pacifismus“ nebo ne? „Už nikdy, nikdy válku“ neboť chtít válku je zločin a hřích. Válka jako prostředek řešení konfliktů mezi národy je prostředek nejhorší. Ale to neznamená, že v některém konečném a krajním případě není třeba mít odvahu ztratit svůj život, aby se zachránila práva na život. Taková je krajní a paradoxní situace křesťanského uvažování o válce: válka je zlo, které je třeba pokusit se léčit. Chtít válku je zločin a nerozum. Ale může být zákonité ji snášet a provést, když je řeč o obraně podstatných a základních práv.

(Jean Marie Lustiger: Zvolil som si Boha (otázky kladli Jean-Louis Missika a Dominique Wolton), bez tiráže, 375)

+

Svět bez válek, to je nereálná fantazie, to je utopie! - Ale copak se nepovažovalo za utopii, když chtěli odstranit upalování čarodějnic, souboje, otroctví? - A vidíte! - Tyhle utopie se už lidstvu splnily. Proč ne i ta o světě bez válek. Blahoslavení tvůrci pokoje - chválí mírotvůrce Pán - budou nazýváni dětmi Božími.

(Ladislav Simajchl: Desatero Božích přikázání - pravidla dobrého člověčenství, Nakl. CANTO s. 26)

+

Nejdůležitější je ticho. Lidé, kteří milují modlitbu, milují ticho. Nemůžeme se přenést do Boží přítomnosti, pokud se nepřinutíme přenést se do vnějšího a vnitřního ticha. Musíme si navyknout utišit myšlení, oči, jazyk, ducha. Bůh je přítelem ticha. Boha musíme najít, nikdy však Ho nenajdeme v hluku a v agilnosti, v rozptýleném spěchání. Podívejte se na přírodu, v jakém hlubokém tichu roste strom, květina, tráva - jak tiše vycházejí a zapadají hvězdy, měsíc, slunce!

(Duchovní texty Matky Terezy z Kalkaty, Samizdat 1977, s. 3)