Různé

V biblické výpovědi se láska k bližnímu poměřuje láskou k sobě. Jednostranná náboženská výchova v duchu nezištnosti kvůli Bohu výkonu přehlíží, že jen člověk, který má rád sebe, může být nesobecký a nezištný. Musí vybudovat vlastní já. //Taková výchova může být důvodem "přibývajících narcistických a individualistických seberealizačních tendencí naší doby".
//Pozor na jednostranné zdůrazňování sebeodříkání a na absolutizování nezištné lásky!// Z toho se odvíjí mravní zásada: "Miluj svého bližního nade všechno, jen ne sám sebe." Je to zfalšování hlavního přikázání lásky: "Miluj svého bližního jako sám sebe."
(Karl Frielingsdorf: Falešné představy o Bohu Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1995, 131)

+

Askeze se spokojí se systematickým umrtvováním a ovládáním naší přirozenosti. Oběť dělá něco více: nabízí naši přirozenost a všechny její schopnosti Bohu. Sebezápor, který je pravdivě nadpřirozený, se musí snažit nabídnout Bohu to, co jsme si odřekli. Dokonalost křesťanského odříkání je v naprostém nabídnutí se Bohu, ve spojení s obětí Krista.
(Thomas Merton: Žádný člověk není ostrov, Krystal OP, Praha 1995, 63)

+

Toto odříkání a obnažení není v podstatě nic jiného než rub lásky: obracíme se k Bohu a tím se automaticky odvracíme sami od sebe a od stvořených věcí. "Milovat Boha je," podle Jana od Kříže, "kvůli Bohu vynakládat své síly na účinné osvobození ode všeho, co není Bůh" (Výstup II,5,7). Ještě zřetelněji to vyjadřuje Terezie z Avily: "Nemyslím, že úplné odevzdání spočívá ve fyzické askezi, nýbrž spíše v tom, že duše se bezvýhradně oddává dobrému Ježíši, našemu Pánu, neboť v něm nachází všechno, a proto zapomíná na všechno ostatní" (Cesta 9,5)
(Wilfrid Stinissen: Cesta vnitřní modlitby, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1995, 14)

+

Učte děti odříkání, aby byly lépe připraveny na lásku.
(Elmar Gruber: Děti se ptají na Boha, Portál, Praha 1994, 57)

+

Církev před Koncilem se spokojovala s řadou postních příkazů, aniž se zabývala smyslem a cílem postu. Z množství příkazů vyplynulo právě tak veliké množství dispenzí. Ztratilo se však přitom pochopení pro hodnotu postu.
Zkušenosti rané církve nám pomohou nově chápat půst jakožto výraz naší víry a jako způsob modlitby; jako modlitbu tělem i duší.
(Anselm Grün, OSB: Půst, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1995, 4)

+

Kříž tě nenutí, aby sis odpíral potěšení, požitek, ale abys podřídil potěšení Boží vůli, aby sis ho dopřával a prožíval ho v poslušnosti k jeho slovu a k zákonu, který on dal ne proto, aby člověku potěšení pokazil, ale aby ho uchránil od bolesti a smrti. Aby prostřednictvím malých radostí, které potkává na své cestě, zatoužil po radosti, jež nekončí.
(Raniero Cantalamessa: My kážeme Krista ukřižovaného, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1996, 130)