Skuteční svatí (Henri J. M. Nouwen)

Radost, stejně jako smutek, je nakažlivá. Mám přítele, který šíří radost ne proto, že má snadný život, ale proto, že prostě poznává Boží přítomnost uprostřed lidského strádání, svého vlastního i všech ostatních. Kamkoli jde, s kýmkoli se setká, všude je schopen vidět a slyšet něco krásného, něco, za co může být vděčný. Nepřehlíží velký smutek, který ho obklopuje, ani není slepý nebo hluchý k bolestným pohledům či hlasům svých spoluobčanů, ale jeho duše tíhne ke světlu v temnotě a k modlitbám uprostřed zoufalého křiku. Jeho oči jsou něžné a hlas má klidný. Není sentimentální. Je realista, ale jeho hluboká víra mu dovoluje poznat, že naděje je skutečnější než zoufalství, víra je skutečnější než nedůvěra a láska je skutečnější než strach. Tento duchovní realismus z něho dělá člověka plného radosti.

Kdykoli ho potkám, pokouším se upoutat jeho pozornost na války mezi národy, hladovění dětí, korupci v politice a podvody mezi lidmi, a tak se ho snažím dojmout naprostou rozpolceností lidské rasy. Ale pokaždé, když se o to pokusím, podívá se na mě svýma něžnýma očima plnýma soucitu a řekne: „Viděl jsem dvě děti dělit se o chleba a slyšel jsem ženu poděkovat za to, že ji někdo přikryl dekou. Tito prostí, chudí lidé mi dali novou odvahu žít.“

Radost mého přítele je nakažlivá. Čím více jsem s ním, tím víc slunečních paprsků pronikne ke mně skrze mraky. Ano, vím, že slunce je tady, i když je obloha zatažená. Zatímco můj přítel vždycky mluvil o slunci, já jsem stále mluvil o mracích, až do té doby, než jsem poznal, že právě slunce mi umožnilo je uvidět.

Ti, kteří stále mluví o slunci, zatímco chodí pod zamračenou oblohou, jsou nositelé naděje, skuteční svatí našich dní.

(Henri J. M. Nouwen: Tady a teď, Zvon, Praha 1997, 23-24)