Smysl celibátu (Joseph kardinál Ratzinger)

Je zvláštní, že nic nedokáže lidi tak rozohnit jako otázka celibátu, přestože se týká jen nepatrného zlomku Božího lidu. Proč vůbec celibát?

Navazuje na Kristova slova. Jsou takoví, kdo se kvůli nebeskému království vzdávají manželství a celou svou existencí tomuto království svědčí. Církev velmi brzy došla k přesvědčení, že být knězem znamená vydávat svědectví nebeskému království. Přitom analogicky věcně mohla sáhnout ke starozákonní paralele jiného charakteru. Izrael přitáhl do země. Každý z jedenácti kmenů dostává svou zem, své území. Jediný kmen Lévi, kněžský rod, nedostává žádnou zem, žádné dědictví; jeho dědictvím je sám Hospodin. Prakticky to znamená, že jeho příslušníci žijí z kultovních darů, a ne z obhospodařování půdy jako ostatní kmeny. Podstatné je, že nemají žádný majetek. V žalmu 16 se říká: Hospodin je podíl mně určený; můj los držíš pevně, Hospodine. Tato podoba kněžství, že ve Starém zákoně nevlastní kněžský rod zemi, že tedy žije jakoby z Boha, a tím o něm také skutečně svědčí, by se později v návaznosti na Ježíšova slova dala přeložit takto: Zemí, kde žije kněz, je Bůh.

Takový druh zřeknutí se dnes obtížně chápe, protože vztah k manželství a k dětem se zřetelně posunul. Zemřít bez dětí dříve znamenalo žít nadarmo: Má vlastní životní stopa se ztrácí, jsem mrtvý. Jsou-li tu děti, žiji v nich dál, je to určitý druh nesmrtelnosti, kterou získávám prostřednictvím potomstva. Proto nejvyšším úkolem bylo mít potomstvo, a tím zůstat v zemi živých.

Zřeknuti se manželství a rodiny se z tohoto pohledu musí chápat takto: Vzdávám se toho, co je lidsky vlastně nejnormálnější a také nejdůležitější. Vzdávám se toho, že sám rozšířím strom života dalším životem, že budu mít vlastní zemi života, a žiji ve víře, že mou zemí je skutečně Bůh. Tím pro druhé také svědčím o nebeském království, činím tuto víru hodnověrnější. Nejen slovy, ale zvláštním způsobem existence tedy svědčím o Ježíši, o evangeliu, a touto formou svého života se mu dávám k dispozici.

Potud má celibát kristologický a zároveň apoštolský smysl. Nejde prostě jen o to ušetřit čas - mám k dispozici víc času, protože nejsem otec rodiny; to by bylo chápáno příliš primitivně a pragmaticky. Jde skutečně o existenci, která cele sází na Boží kartu a vynechává právě to, co normálně činí lidskou existenci zralou a plodnou. (136-37)

Na druhé straně nejde přece o dogma. Je možné, že se třeba jednou bude vyjednávat o možnosti svobodné volby mezi celibátní a necelibátní formou života?

Jistě, dogma to není. Je to životní zvyklost, která se na základě dobrých biblických důvodů v církvi velice brzy vytvořila. Novější průzkumy ukazují, že celibát sahá mnohem dál, než běžně připouštějí známé právní zdroje, až do druhého století. Také na Východě byl zprvu mnohem víc rozšířen, než jsme dosud předpokládali. Zde se cesty rozcházejí teprve v 7. století. Na Východě bylo přece mnišství stále nosnou vrstvou kněžství a hierarchie, v tom smyslu má celibát i zde velký význam. Není to dogma. Je to životní forma, která vyrostla v církvi a která s sebou vždycky přirozeně nese nebezpečí pádu. Vystoupí-li člověk tak vysoko, dochází k pádům. Podle mého názoru to, co v dnešní době lidi na celibátu tak popuzuje, je, že vidí, jak mnozí kněží s ním vlastně nejsou vnitřně srozuměni, že jím žijí buď pokrytecky, špatně, nebo už vůbec ne, případně jen utrápeně, a říkají...

...že lidi ničí

Čím je doba chudší na víru, tím častější jsou pády. Celibát tak ztrácí svou hodnověrnost a neprojevuje se jeho vlastní výpověď' Musíme si ovšem ujasnit, že doba krize celibátu je také vždycky dobou krize manželství. Dnes totiž zažíváme nejen rozpad celibátu, ale i samo manželství je stále křehčím základem naší společnosti. Na zákonodárství západních států vidíme, jak je stále více kladeno s ostatními formami na jeden stupeň, a tím se také jako právní forma dalekosáhle rozplývá. Žít v manželství není nakonec méně obtížné. Řečeno prakticky to znamená, že bychom po zrušení celibátu měli jen jiný druh problematiky, manželské rozvody kněží. Evangelické církvi to není neznámé. Z toho je vidět, že vysoká forma lidské existence s sebou nese i své velké ohrožení. Závěr, který z toho vyvozuji, není takový, abychom říkali, že už nemůžeme, ale abychom se učili zase více věřit. A abychom při výběru kněžských kandidátů byli ještě pečlivější. Jde o to, aby tuto volbu přijal každý opravdu svobodně a neříkal: Chci být prostě knězem, děvčata mě také moc nepřitahují, však už to nějak svedu. To není žádná základna pro start. Kandidát kněžství musí uznávat víru za svou životní sílu a musí vědět, že dokáže žít jen ve víře. Pak se také celibát může stát svědectvím, které lidem opět něco řekne a znovu jim dodá odvahu k manželství. Obě instituce jsou vzájemně spojeny. Jestliže se v jedné ztrácí věrnost, není ani ve druhé; jedna věrnost nese druhou. (137-38)

(Joseph kardinál Ratzinger: Křesťanství na přelomu tisíciletí (otázky kladl Peter Seewald), Portál, Praha 1997, 136-38)