Smysl (Viktor E. Frankl)

Ve věku patnácti nebo šestnácti let už jsem přednášel o ničem větším a o něčem menším než o smyslu života. Již tehdy jsem rozvinul své dvě základní myšlenky: že se vlastně na smysl života nesmíme ptát, neboť jsme to my sami, kdo je tázán: my jsme ti, kdo mají odpovědět na otázky, které nám klade život. A tyto životní otázky můžeme zodpovědět jen tím, že odpovídáme za své vezdejší bytí.

Druhá základní myšlenka však vypovídá, že poslední smysl překračuje naše schopnosti chápání, musí je zkrátka překračovat, protože se jedná o vyšší smysl, jak jsem jej nazval, ne však ve významu něčeho nadsmyslového. V tento smysl můžeme jenom věřit. Ale také mu musíme věřit. I když jen nevědomě mu beztoho každý z nás už věří.

Muselo to být asi ve stejnou dobu, tedy ve stejném věku - vidím se ještě na tom místě v Taborstrasse, kde jsem se jednoho nedělního odpoledne na své, pro mě tak typické vycházce zabýval řekl bych hymnickou myšlenkou: Požehnán bud osud věřme jeho smyslu.

To znamená, že všechno, co se člověku přihodí, musí mít nějaký poslední smysl, nějaký vyšší smysl. Avšak tento vyšší smysl nemůžeme znát, v něj musíme právě věřit. Konečně jde o znovuobjevení toho, co Spinoza propagoval jako amor fati, lásku k osudu.

Víra

Co se týká víry, vyslovil jsem se k tomuto tématu dostatečně obšírně. Vzájemnému ohraničení psychoterapie a teologie,nebo řečeno s Fritzem Kűnkelem, rozdílu mezi naukou o duševním zdraví a naukou o spáse duše, jsem věnoval celou část svého životního literárního díla

Za prvé přijde vždy na to, v jakých souvislostech zaujímám postoj k tématu víry - zda hovořím jako psychiatr nebo jako filozof, jako lékař nebo prostě jako člověk. Za druhé mám již za sebou různé vývojové stupně jako dítě jsem byl zbožný, ale potom - v pubertě - jsem prošel také ateistickou fázi.

Za třetí je třeba také brát zřetel na adresáta, na publikum, k němuž se obracím. Nenapadne mě, abych před odbornými psychiatry, hovoří-li se o logoterapii jako psychoterapeutické metodě, skládal soukromé a osobní vyznáni víry. To by neprospělo věci, totiž rozšířeni logoterapie, a za to jsem konečně zodpovědný.

Ve svých posledních publikacích se opakovaně vracím k otázce, co je čistá náhoda a kdy by za zdánlivou náhodou mohlo jít o vyšší nebo hlubší, poslední smysl.

Napadá mě k tomu tato příhoda: Jednoho dne jdu ve Vídni kolem Votivkirche, kterou jsem měl vždy velmi rád, poněvadž je to čistá gotika, byť ne pravá. Až do tohoto okamžiku jsem nikdy nebyl uvnitř, ale nyní slyším tóny varhan. Navrhuji své ženě, že se tam na chvíli posadíme.

Sotva vstoupíme dovnitř, přestávají hrát varhany, farář vystupuje na kazatelnu a začíná své kázání. A začíná mluvit o Berggasse 19 a o "bezbožném" Sigmundu Freudovi. Potom říká: "Ale nemusíme chodit tak daleko, až na Berggasse. Hned za námi, v Mariannengasse číslo l, bydlí jistý Viktor Frankl, napsal knihu Lékařská péče o duši, věru ,bezbožnou` knihu." A začíná mou knihu strhávat, jak se tomu ve Vídni tak pěkně říká. Potom jsem se mu představil, ale bál jsem se, že by ho mohla ranit mrtvice. Samozřejmě nepočítal s tím, že jsem tam byl. Ptám se však: Kolik minut uplynulo od mého narození až po toto kázání, tedy až k mému rozhodnutí přece jednou vstoupit do Votivkirche? Jak nepatrná je pravděpodobnost, že tam vstoupím právě v té minutě, v níž farář káže o mně"?

Za jedině správný postoj k takovým náhodám považuji to, že člověk předem upustí od toho, aby je vysvětloval. Jsem dost hloupý na to, abych je vysvětlil, ale dost chytrý, než abych je popíral.

(Viktor E. Frankl: Co v mých knihách není, Cesta, Brno 1997, 42-45)