Společenská skleróza (P. Jan Balík)

K lidským vlastnostem patří, že na to špatné snadno zapomínáme. I společnost má svou paměť a je velmi neblahé, když tato společenská paměť trpí sklerózou. Historické události mohou sloužit jako preventivní škola mnohých chyb. Pravdivost ke své minulosti umožňuje kvalitnější prožívání současnosti. Podíváme-li se na naše národní dějiny a na národní paměť, musíme konstatovat, že nejenže trpí sklerózou, ale setkáváme se i s její neustálou manipulací. Není divu, že naše společnost zapomíná.

S jedním takovým alarmujícím příkladem jsme se mohli setkat nedávno na stránkách novin. Autor líčil dobu komunismu a tvrdil, že není pravda, že by naše západní hranice byla tehdy tvořena vysokým drátěným plotem a že celá armáda pohraniční stráže za pomoci mnoha pomocníků střežila hranici, aby nemohl nikdo z "komunistického ráje" utéci. Je to jeden z příkladů, jak se dá manipulovat dějinami a národní pamětí. Naštěstí ještě i dnes stačí navštívit Šumavu a procházet se po turistických stezkách, aby se člověk přesvědčil o opaku a rozpoznal historickou pravdu. Široké, dlouhé průseky, násilně vykácené, ještě dnes svědčí o bdělé ostraze, na niž tehdejší moc vynakládala nemalé prostředky. Mezi dvěma vysokými drátěnými ploty pruh uválcovaného písku, signalizační dráty, asfaltové silnice pro gazíky, široké pohraniční pásmo, to je skutečnost, kterou nikdo nemůže popírat. A přece se s tím setkáváme!

Naše sociální paměť však trpí daleko tíživějším zapomínáním, než je zmíněný příklad. Před rokem 1989 se cestovat do zahraničí prakticky nemohlo; počítače byly buržoasním výmyslem; kupovalo se to, co bylo; mobily byly věcí neznámou... A dnes? Cestovat po světě je normální součástí našeho života. Nemusíme ihned myslet jen na rekreační pobyty, ale stačí si uvědomit, kolik nás v době svobody již putovalo na nejrůznější poutní místa Evropy a světa. Studium v zahraničí a pobyt v zahraničních rodinách je dnes normální.

Zkusme letmo porovnat. Ještě v roce 1993 na světový den mládeže do Denveru mohlo jet jen několik mladých lidí, kterým byla prakticky celá pouť hrazena sponzorsky. Finanční náročnost přesahovala jejich možnosti. Loni již nebyl problém, aby si 120 mladých lidí uhradilo z vlastních zdrojů náklady na cestu na Světový den mládeže v kanadském Torontu. A když si uvědomíme, kolik věřících se už vydalo na úchvatnou pouť do Svaté země, musíme se z toho jen radovat.

Naše finanční možnosti nám dovolují opravdu leccos. Počítač je pro nás samozřejmým pomocníkem a často nám doma zabírá pracovní stůl. Hustota mobilních telefonů je v České republice jedna z největších na světě. Bylo by jistě zajímavé zjistit, o kolik musí rodiče měsíčně navýšit kapesné například 13letému synovi nebo dceři, kteří bez mobilu již nedovedou žít. A nákupy? Už nekupujeme pouze to, co je, ale zvykli jsme si procházet dlouhými regály prostorných supermarketů a vybírat z velkého množství zboží. A že často vybereme více, než potřebujeme, a že vybereme i mnoho zbytečností, které se nám líbí, to si ani neuvědomujeme.

Toto vše svědčí o jedné důležité proměně, která se s naším národem stala. Nejsme chudí. Nepatříme mezi drtivou většinu lidí, kteří zápasí o holý život a nebo mají jen to nejnutnější. Nežijeme pod jařmem znásilňující totality, ale pohybujeme se jako svobodní občané své země, mající velké možnosti.

Nebudeme jistě tvrdit, že vše je růžové. Ale i přes mnohé neblahé jevy, jako je nezaměstnanost, časté vykořisťování zaměstnanců a existenční těžkosti mladých a početných rodin, je třeba vidět skutečnost pravdivě. Pokud se týká společnosti jako celku, můžeme konstatovat, že žijeme ve státě, který patří mezi nejbohatší na světě. Možná to někoho překvapí. A byť je naší národní vlastností věčné nadávání a stěžování si, je to fakt, který se dá snadno zjistit.

Nedávno jsem se účastnil setkání delegátů biskupských konferencí z celého světa zodpovědných za organizování světových dnů mládeže. Jedinečná příležitost poznat sociální situace v nejrůznějších částech světa. A musím říci, že jsem se mnohdy styděl. Měl jsem silný dojem, že patřím mezi světové boháče. Ne, nepřeháním. Když jsem si povídal s děvčetem z Portugalska, aktivní studentkou, pocházející z rodiny s 12 sourozenci, bylo zřejmé, že na světové setkání mládeže v Torontu nemohla jet kvůli nedostatku financí. Podobně hovořila delegátka ze Sicílie. A to jsme stále v Evropě. O co pak bylo bolestnější naslouchat delegátům, kteří hovořili o hladu, bídě, záplavě nemocí a o lidském utrpení obrovských rozměrů. Trpké bylo naslouchat lidem přicházejícím z válečných konfliktů. Svět je prostě daleko tvrdší, než jak se nám v české kotlině zdá. Vrátit se po takové zkušenosti domů a vidět, jak jsou naše děti - ale i dospělí - vybíravé v jídle, jak se jídlo vyhazuje, jak se ve dne v noci, ve všední den i v neděli, lidé valí s plnými košíky nákupů z přeplněných obchodních center, je docela smutné.

Naštěstí není všechno jen jednobarevné. To, čemu říkáme solidarita, křesťanské společenství majetku, je také na postupu. Stačí vzpomenout na celostátní setkání mládeže ve Žďáru nad Sázavou, kde na charitativní účely mladí lidé mezi sebou vybrali 365 tisíc, a jak jich pak stovky přímo ze setkání odjely na pomoc postiženým povodněmi.

Nicméně je pravdou, že jsme jako celek snadno zapomněli na dobu minulou a že se podvědomě snažíme srovnat po všech stránkách s německým sousedem, který patří ke světové špičce. Od komunismu ke konzumismu je krátká cesta a my jsme si jako národ na konzumní společnost rychle přivykli. A opět se hubuje a nadává, opět jsme nespokojení, a tak si ani neuvědomujeme, co všechno se změnilo, na co všechno máme a jak jsme ve skutečnosti bohatí.

Svět je ale mnohem větší a my bohatí máme odpovědnost nejen za sebe, ale za celý svět. Učit se vděčnosti a skromnosti, část ze svých peněz darovat chudým, to je směr, kterým je třeba se vydat. Sobectví je přeci vždy cestou k chudobě, kdežto Kristovo "dejte a bude vám dáno" je cestou k pravému bohatství.