Společenství s Bohem (Vladimír Boublík)

Ovšem někdy si Nietzsche přizná, že vtělení by snad bylo nejjistější cestou k novému životu. Mohlo by se zdát, že jeho odpor ke Kristu je prostoupen žárlivostí toho, který by se rád stal pro lidstvo tím, čím Ježíš: prorokem a zdrojem nového života, prostoupeného příchutí věčnosti a tvůrčí krásou nové svobody. (38)

Sartre však našel v hlubinách svobody pouze nicotu; jeho objev může snad vyvolat obdiv v některých kruzích mladé generace, je však příliš nelidský pro každého, kdo miluje život i v jeho bídě. (39)

Sartre dává přednost svobodě, která vytváří nicotu, před darem, který by vedl k plnosti svobodě; pro něho je nepochopitelné, že by se plnost lidské svobody mohla zrodit z nějakého daru. (41)

Společenství s Bohem, které se uskutečňuje v Kristu, je nám sice dáno - ale každé společenství lásky je darem, neboť předpokládá, že druhý se mi dává k lásce; je to též vždy svobodný dar (milost), protože nikdo není nucen mě milovat. Tento dar lásky není překážkou svobody, nýbrž projevem oné svobody, která se může projevit jenom v lásce. (42)
/Prožitek prázdnoty a nicoty může být i hledáním.../ Ovšem i tápání předpokládá pokorné vědomí určité slabosti a vlastní neschopnosti. - Jakýkoliv projev pokory je však neslučitelný s totalismem, jak ho hlásá Sartre. Boží království hlásané Ježíšem je nabízeno všem: je snadno přijímáno těmi, kdo mají prosté a pokorné srdce; nemůže však proniknout do života těch, kteří si pyšně vyvolili titánskou samotu v prázdnotě a nicotě. (42-43)

(Vladimír Boublík: Setkání s Ježíšem, Křesťanská akademie, Řím 1970, 38-43)