Štěstí (Joseph kardinál Ratzinger)

Člověk je pojímán čistě individualisticky, je jen on sám. Je zbavován vztahu, který k němu patří a skrze který se vlastně teprve stává sám sebou. Nárok být sám nad sebou poslední instancí i nárok brát si od života tolik, kolik jen jde, aniž by někdo měl právo mu v tom bránit, patří k životnímu pocitu, který se dnes člověku nabízí. Proto je pak samozřejmě i slovo "To nesmíš", kterému bychom se měli podrobit, zasahováním, které se stalo útokem a jemuž se člověk brání. Nakonec je tu k debatě opět základní otázka: Jak se člověk stane šťastným? Jak správně žít? Je pravda, že smí být sám sobě měřítkem, aby mohl být šťastný? Nedávno jsem s přáteli mluvil o tom, že zde v krajině Frascati se právě chystají prořezávat vinnou révu. Je totiž plodná, jen když se celá léta prořezává. Prořezávání tedy patří k plodnosti. Hned si můžeme připomenout kapitolu 15 z Janova evangelia jako podobenství týkající se lidské existence i společenství církve. Chybí-li odvaha k prořezávání, vyrostou jen listy. Vztaženo na církev: Pak existuje jen papír a nemůže se zrodit žádný život. Vyslovme to Kristovými slovy, který říká: "Právě když si myslíš, že musíš vlastnit jen sám sebe a hájit se, tak se ničíš. Protože nejsi utvořený jako ostrov sebe samého, který stojí sám na sobě, nýbrž proto, že jsi utvořený pro lásku, a tudíž dávání, na vzdávání se, na prořezávání sebe samého. Jen když se dáváš a ztrácíš sebe, můžeš žít." Toto základní rozhodnutí musí být zdůrazněno jakožto nabídka svobodě člověka. Také by mělo být objasněno, že žít s pouhými nároky je falešný recept k životu. Odmítání utrpení a odmítání stvořenosti, tedy podřízení se nějakému měřítku, je posléze odmítnutím lásky samé, a to člověka ničí. Neboť' právě tím, že se podřídí nějakému nároku a nechá se prořezat, může zrát a přinášet plody.

U mladých lidí můžeme stále častěji pozorovat, že se cítí nevytíženi, že jsou na ně kladeny malé nároky. Jejich příklon k sektám s radikálními interními nároky se dá také zčásti vysvětlit, že jednak hledají jistotu a bezpečí, jednak že chtějí, aby na ně byly kladeny nároky. Někde v člověku je ukryto vědomí: Chci, aby na mě byly kladeny nároky, musím se utvářet podle nějakého vyššího měřítka a učit se dávat a ztrácet.

(Joseph kardinál Ratzinger: Křesťanství na přelomu tisíciletí (otázky kladl Peter Seewald), Portál, Praha 1997, 118-19)