Svatodušní zamyšlení (ThDr. Jiří Skoblík)

Výraz Duch svatý je velmi často a s oblibou používán, a to s jakousi odbornou zasvěceností a zároveň nábožným nádechem. Nejen na konci velikonoční doby. Co asi přitom lidi, když tato slova říkají, mají před očima? Zas tak úplně bezproblémové to není. Co je to duch, co znamená svatý, proč je pořadí slov proti duchu hovorového jazyka? Jen tak mimochodem: určitě hodně velký počet lidí bude horlivě ujišťovat, že snášející se holubice při křtu v Jordánu, to je přece třetí božská osoba, doplňující obě ostatní, hlas Otce a inkarnovaného Syna, vystupujícího z vody. To přece není pravda. V značné převaze jsou v Písmu místa, kde duch označuje sílu, něco, nikoliv osobu, někoho, taky v případě zmíněného křtu.

Když se nějaké slovo příliš často používá, dochází k intelektuálnímu útlumu. Lékem je pokus o přeformulování. Jak by se dalo o Duchu svatém mluvit jinak a pokud možno v stejném významu?

Církevní otcové spojili poklad křesťanské etiky, tři božské osoby, s pokladem antické etiky, kardinálními ctnostmi, do symbolického počtu sedmi. U Ducha svatého by takové spojení dvou kultur taky šlo. Biblickým pokladem, týkajícím se Ducha svatého, je výraz Paraklet, přivolaný, tedy doslova advokát, měřící své síly u soudu s žalobcem, satanem. Antickým pokladem, týkajícím se Ducha svatého (i když pouze přibližně), je výraz Genius. Není to ani Leonardo, ani Einstein, ti jsou spíše dokladem jeho úspěšného vlivu na člověka, ale je to strážný, ochranný duch osob a míst (na jednom domě na Újezdě je hezký nápis Genius loci), něco jako patron, kterému se však také přinášely oběti. Paraklet a Genius, dá se tato syntéza pro účel přeformulování výrazu Duch svatý nějak použít?

Třebas by to šlo takto: v případě Ducha svatého se jedná o advokáta omilostněných, který v síle božského původu tvoří geniální lidi. Myšlenka geniálních lidí není nijak přehnaná. Písmo předpovídá, že starci a jinoši budou prorokovat. Masaryk říká, že prorok je duchovní genius. Souvislost je zřejmá: Paraklet tvoří proroky, kteří jsou duchovními genii.

S výrazem Duch svatý je často spojováno sloveso v rozkazovacím způsobu: přijď! Na svatodušní neděli se mluví o otevřeném nebi. Že by jindy bylo zavřené? Na svatodušní neděli se neotevřelo nebe, ale pootevřela se kapacita lidských srdcí přijmout to, co stále žadoní o přijetí. Sloveso, kterému sluší svatodušní sousedství není přijď! ale přijměte!

Existují lukášovské letnice a janovské letnice. Jedny jsou velmi okázalé, poutají naši liturgickou a spirituální pozornost. Druhé jsou chudičké, neokázalé, ale sázejí na vnímavost lidského ducha, který nepotřebuje efekty pro oči a uši. Blahoslavený duch, který vnímá, aniž se zvýší hlas. Okázalé letnice jsou ze stejného rodu jako Proměnění. Civilní informace v podstatě stejného obsahu byla hladce zamítnuta, muselo příjít čarovné divadlo (které je vlastně minusem), aby byl člověk osloven.

Advokát omilostněných, působící v síle božského původu geniální lidi, čeká na pootevření dveří a oken lidské duše. Je to těžká práce? Teoreticky nikoliv, jedná se o pravdu a dobro v situaci, která vedle nekonečného množství jiných situací právě nyní vytvořila člověku prostředí pro volbu. Prakticky je to hodně těžké.

Vypráví se anekdota z anglického dvora. Král se přel s dvořanem, ostatní mlčeli. Pak vstoupil do sálu další šlechtic a vyzván, aby oba rozsoudil, nečekal na vysvětlení sporu a ihned odpověděl: Sire, jste v neprávu. Král se spíš podivil než rozzlobil: jak to můžete říci, když nevíte oč jde? Kdyby na vaší straně byl sebemenší zlomek pravdy, znělo vysvětlení, všichni by to o překot potvrzovali. Zlobí-li se šéf na podřízeného a vy jste přizváni mu přizvukovat, ačkoliv se zlobí neprávem, není těžké sloužit spravelnosti? Když se to podaří, tehdy se pootevřelo okénko nebo dvířka pro Parakleta, který dělá s lidmi tak hezké věci.




***

Se svolením převzato z: http://www.ktf.cuni.cz/~skoblik/komentare