Svoboda vůle (Viktor E. Frankl)

Osud patří k člověku právě tak jako země, k níž ho poutá přitažlivost, bez níž by byla chůze nemožná. Ke svému osudu se máme stavět jako k zemi, na níž stojíme - k zemi, která je odrazovým prknem pro naši svobodu. Svoboda bez osudu je nemožná; svoboda může být pouze svobodou vůči nějakému osudu, svobodným chováním se k osudu. Člověk je snad svobodný, ale nevznáší se jakoby volně ve vzduchoprázdném prostoru, nýbrž nachází se uprostřed množství vazeb. Tyto vazby jsou však východiskovými body pro jeho svobodu. Svoboda předpokládá vazby; je na ně odkázána. Ale tato odkázanost neznamená žádnou závislost. Země, po níž člověk jde, je už v chůzi také transcendována a je pro člověka zemí nakonec jen potud, pokud je transcendována, pokud je bází pro odskok. Kdybychom chtěli člověka definovat, museli bychom ho určit jako takovou bytost, která se osvobozuje již také od toho, čím je určena (určena jako biologicko-psychologicko-sociologický typ); takovou bytost tedy, která transcenduje všechny své určenosti tím, že je překonává nebo utváří, a to i tehdy, když se jim podrobuje. (88)
(...)
Svoboda vůle se staví proti osudovosti. Neboť osudem nazýváme pávě to, co se bytostně vymyká svobodě člověka, co není ani v jeho moci, ani v jeho odpovědnosti. Při tom všem ani na okamžik nezapomínáme na to, že všechna lidská svoboda je natolik vázána na osudovost, že se vůbec může rozvíjet pouze v ní a za ní. (90)
(...)
Obvykle vidí člověk pouze strniště pomíjejícnosti, co však přehlíží, jsou plné stodoly minulosti. Tím, že se to stalo minulým, není totiž nic nenávratně ztraceno daleko spíše je to všechno neztratitelně uchováno. Nic se nedá odstranit ze světa, co se jednou stalo:, nezáleží pak všechno tím více na tom, aby to bylo do světa vytvořeno? (90)

(Viktor E. Frankl: Lékařská péče o duši, Cesta, Brno 1996, 88,90,91)