Také křížová cesta

Před nedávnem jsem šel podchodem k tramvajové zastávce. Všiml jsem si, jak tu na zdech bylo napsáno velkými písmeny:

"Satan, destruktion," o kousek dál názvy různých metalových skupin a jiné nápisy, kterým jsem nerozumněl ani si je nezapamatoval. U schodů stály odpadní koše, ovšem čísi ruce je obrátily dnem vzhůru a veškerý jejich obsah byl vysypán na podlaze. Na stropě měly svítit zářivky, ale nesvítily, opět je někdo rozbil. To, co jsem viděl, vedlo mě k zamyšlení, proč si člověk přeje destrukci a co ho k tomu vede. kde se vzalo ono pohrdání k člověku, k jeho pravdě a jeho dílu. Abychom to pochopili, musíme jít asi na počátek - do raného dětství. Dítě už od svého narození touží po lásce, svým citem přilne k těm nejbližším, věří jim a chce jim věřit. Přijímá slova svých rodičů nebo vychovatelů, bere jako pravdivá a na nich staví svůj život. Člověk chce věřit, potřebuje věřit, neboť bez víry se nedá žít, na víře má být postaven život. Co se však stane, když dítě dospěje, vyroste z dětských střevíčků a najednou zjistí, že dospělí vložili do jeho života slova lži a nepravdy. Takový mladý člověk s hrůzou zjistí, že budova jeho života je bez základů,je ve vzduchoprázdnu. protože se nechce smířit s životem v přetvářce jako jeho rodiče, volá po destrukci. Cítí, že život v přetvářce je jako budova bez základů. nechce žit v podvodu, přetvářce a lži, proto volá po rozbití, proto vyslovuje lidem pohrdání. Kdo nepoznal pravdu a nebyl v ní zakotven, dokáže rozpoznat pravdu od lži? S rozbíjením a destrukcí, které člověk dělá, přichází však únava a rezignace. Člověk v sobě něco rozbije, ale dosud nic vybudovaného nemá, vede ho to jen k útěku ze světa. Může však utéci od lidí, kteří ho hostili nepravdou do svého já. V těchto chvílích zklamání však zlo v něm nepozorovaně zapouští kořeny a může potichu růst. Vždy je nejhorší nebezpečí, které nevidíme, nebo si nechceme přiznat. Vyčítá druhým jejich hřích, ale zapomíná na svou vlastní křehkost. Takový mladý člověk je velmi kritický k okolí, k druhým lidem, zapomíná však, že už ted v něm roste stejné zlo, které sám nenávidí, nebo nechce vidět. přizná si ho, až už bude pozdě... ale dá se stále bořit?... dá se stále znovu hledat?... Jestliže přijde nemoc, člověk je vidí, jde za lékařem a může se uzdravit. kdo však postřehne nemoc duchovní? Všechno je zdánlivě v pořádku, jen život nemá základy, na kterých by stál a v tom je ta nemoc. Je tu jediné východisko, ale kdo je pochopí a bude chtít následovat?

Můj Pane, ty s šel cestou křížovou, aby s nás vykoupil z našeho zla. Tvá křížová cesta nebyla lehká, klopýtal s přes veliké balvany, ale vystoupil s až na vrchol a naplnil své poslání. To, co mě může uzdravit, je putování s Tebou. nemohu stále vyčítat, že se druzí na mně provinili, musím to přijmout jako svůj kříž a musím ho s oddaností nést s Tebou. Jen s tebou kříž unesu.

Po těch slovech se obrátila a spatřila tam stát Ježíše, ale nevěděla, že je to Ježíš. Praví jí Ježíš: "Ženo, proč pláčeš?" Koho hledáš?" V domnění, že je to zahradník,řekla mu: "Pane, vzal-li jsi ho Ty, řekni mi, kam jsi ho položil a já si ho odnesu!" Praví jí Ježíš: "Maria!" Ona se obrátí a praví mu hebrejsky: "Mistře!"