Teilhardův pohled - univerzální zákon selhání (Henri Boulad)

Pro TEILHARDA vyjadřuje tragika 2. a 3. kapitoly knihy Genesis stále pokračující, univerzální zákon selhání. Vyprávění to pro čtenáře Bible překládá, personifikuje, lokalizuje a promítá do aktu jednoho okamžiku. Je to selhání lidstva v důsledku jeho situace, že je stevoření. Jsme omezené, stvořené bytosti, které dostaly božské povolání, aby se rozvíjely stále výš. Selhání spočívá v tom, že člověk zůstal vůči tomuto povolání němý.

...Jedná se o symbolické dějiny, o rekapitulující dějiny, v řeči psychoanalytiků o "archetyp". Tyto dějiny jsou archetypické, protože v tomto dramatu odrážení drama jednoho každého člověka; každý "zakusil" osobně ve svém životě selhání Adamovo. Jde o prototyp toho, co člověk zakouší na čistě osobní rovině, a tak může při čtení této historie říci:
To je má historie, kterou jsem zažil
nebo: Přesně to je má současná situace,
jistě je to zkušenost každého člověka.

Toto drama jednoho každého člověka bylo tedy oděno do vyprávění, které lze též nazvat "typologickým" v současném smyslu slova. Typologické vyprávění shrnuje obecně lidské zkušenosti. (59-6O) ...
/Adam jako celek lidstva/ (6O)

ADAM nás v sobě shromažďuje, představuje nás. (6O)
/To pak rozvíjí sv. Pavel v 5. kapitole listu Římanům: O Adamovi a Kristu nelze uvažovat izolovaně. Adam se svým hříchem se objasňuje jen ve světle spásupřínásejícího Krista./ (6O-61)
/Z toho potom:/
1.
Svět se ve svém celku nachází ve stavu dědičného hříchu, a to od začátku až k poslední hodině.

Podle toho není dědičný hřích určitý akt v určitém čase, není také řetěz hříchů s tímto aktem jako počátečním článkem, při němž jedno zlo následuje z jiného, nýbrž rozpíná se celkem stvoření od jeho začátku.


2.
Vtělení Boží není jen událost před dvěma tisíci roky, kdy se Ježíš Kristus narodil v Betlémě v Judsku, nýbrž je to událost, která začala již s prvním okamžikem stvoření. V Palestině došlo potom k historickému zjevení, k manifestaci toho, co existovalo a působilo od začátku: vtělení historického Krista, jeho narození, jeho objevení se v čase a prostoru.

Nádherně krásně říká JAN, že učedníci "vlastníma očima viděli" to a " vlastníma rukama se dotýkali" toho, "co bylo od počátku" (1 J 1a).


3.
Podobně není ani vykoupení jen jasný hostorický akt smrti na kříži, nýbrž je to událost, táhnoucí se celými dějinami, která zde na Golgotě se stala viditelnou: moment ukřižování tohoto Krista, Boha, který se stal člověkem, jako jasná historická skutečnost.

Tento Teilhardův pohled můžete přijmout nebo odmítnout, moji milí přátelé, nepředkládám Vám ho jménem církve nebo ortodoxie, nýbrž jako jednu stimulující možnost, jak se snad trochu přiblížit problému zla. Pro Teilharda jsou pojmy STVOŘENÍ, PÁD ČLOVĚKA, KRISTOVO VTĚLENÍ a VYKOUPENÍ čtyři paralelní skutečnosti, které pokrývají a zpracovávají celé pole lidských dějin. Nejsou to nějaké jedna po druhé následující události, netvoří žádnou spočitatelnou posloupnost, ale jsou to události, které se stále znovu vyskytují a vzájemně se prolínají. Působí v celých dějinách a jdou s nimi. (62-63)

...
1. přikázání
Hluboko v člověku žije touha po nekonečnu, protože člověk cítí, že pro ni má rozměr. Člověk byl stvořen pro Boha, proto může tuto touhu uspokojit jen Bůh. ...

Domnívám se, že "generální hřích" člověka spočívá v tom, že se spokojuje konečným objektem, že tedy žízeň po nekonečnu chce uspokojit něčím konečným. Věřím, že toto je jediný skutečný hřích člověka, je to hřích idololartie, modloslužby. Srdci se stane idolem něco stvořeného, modla zaujme v našem srdci místo Boha a je tam vzývána a oslavována jako on. Tak se člověk mýlí, chybuje, hřeší.

...Považujeme část za celek, stvořené za samotného Boha, prostorově omezené a časově vázané za nekonečné. Ale v našem srdci je prostor, který čeká na to, že bude zcela zaujat Bohem; ale jestliže na tento vnitřní oltář duše klademe něco jiného, dopouštíme se modloslužby.
(Henri Boulad: Im Licht der Hinwendung, Veritas, Linz 1988, 82)