Tělesná stránka (Viktor E. Frankl)

Psychoterapie tedy nesmí vycházet z víry ve zjevení a musí zodpovídat otázku po smyslu života před rozvětvením na jednu stranu do teistického a na druhou stranu do ateistického světového názoru. Chápe-li tedy tímto způsobem fenomén víry nikoli jako víru v Boha, nýbrž jako obsáhlejší víru ve smysl, pak je zcela legitimní, zabývá-li se a zaměstnává-li se fenoménem víry. Chápe to pak shodně s ALBERTEM EINSTEINEM, podle něhož položit otázku po smyslu života znamená být náboženským.

Smysl je zeď', za níž už nemůžeme ustoupit, kterou musíme spíše přijmout: tento poslední smysl musíme přijmout proto, že se na něj nemůžeme dále ptát, a sice proto ne, že se při pokusu zodpovědět otázku po smyslu bytí už vždy bytí smysl předpokládá. Krátce, víra člověka ve smysl je podle KANTA transcendentální kategorií. Právě tak jako od KANTOVY doby víme, že je jaksi nesmyslné ptát se na kategorie prostoru a času, jednoduše proto, že nemůžeme myslet, a tedy se také nemůžeme ptát, aniž předpokládáme prostor a čas, právě tak je lidské bytí už vždycky bytím ke smyslu, ať už jej zná jakkoli málo: existuje tu něco takového jako předvědění o smyslu, a tušení smyslu spočívá také v základu, jak se o ní mluví v logoterapii, „vůle ke smyslu“. Ať to chce, nebo ne, ať už si to uvědomuje, nebo ne - člověk věří ve smysl, pokud dýchá. Také sebevrah věří v nějaký smysl, i když už ne života, dalšího žití, ale aspoň smrti. Kdyby skutečně nevěřil v žádný smysl, už vůbec žádný smysl - nemohl by ani hnout prstem, a už proto by nemohl spáchat sebevraždu.

Viděl jsem umírat přesvědčené ateisty, kteří po dobu života naprosto odmítali věřit v „nějakou vyšší bytost“ nebo v nějaký v dimenzionálním významu vyšší smysl života ale na smrtelné posteli „v hodině svého odumírání“ ukázali svým umíráním to, co během desetiletí nebyli nikomu s to ukázat životem: útočiště, které se nejen vysmívá jejich světovému názoru, nýbrž nemůže být ani intelektualizováno, ani racionalizováno. „De profundis“ se něco prolamuje, něco proráží, objevuje se naprostá důvěra, která neví o tom, komu je projevována, ani o tom, čemu se tu důvěřuje, a přece vzdoruje vědění o neblahé prognóze. (198)

…
SCHELER poukázal v jednom posmrtně uveřejněném pojednání o otázce „dalšího života“ osoby po smrti (těla) na to, že osoba je nám přece ještě v době svého života vždy „dána“ značně více - pokud jen nějakou osobu opravdu „intendujeme“ - než „pár smyslových cárů“ jejích tělesných jevových dat; jen ty postrádáme po smrti! Tím však nemá být vůbec řečeno, že osoba sama už neexistuje; daleko spíše by bylo možno nanejvýš tvrdit, že se už prostě nemůže projevit; neboť k projevení potřebuje fyzické a fyziologické výrazové procesy (řeč atd.). Znovu se nám tak ujasňuje, z jakých důvodů a v jakém smyslu je skutečná intence lásky, tedy intence jiné osoby jako takové, nezávislá na její tělesné existenci, ano na tělesnosti vůbec.

Tím vším samozřejmě neříkáme, že se láska nechce ztělesnit. Ale je natolik nezávislá na tělesnosti, že na ni není odkázána. Dokonce ani pro lásku mezi pohlavími není tělesnost, sexuálnost něčím primárním, není žádným sebeúčelem, nýbrž prostředkem vyjádření. Také bez toho může tato láska principiálně existovat. Kde je to možné, bude to chtít a vyhledávat; kde by však mělo být nezbytné vzdát se toho, nebude na tom muset ochladnout a umřít. Duchovní osoba nabývá tvaru tím, že vytváří své duševní a tělesné jevové způsoby a výrazové formy. V totalitě centrované kolem osobního jádra zachovávají si tak vnější vrstvy výrazovou hodnotu pro vrstvy vnitřní. Tělesnost může tedy na člověku nějak vyjadřovat jeho charakter (jako něco duševního) a jeho charakter opět jeho osobnost (jako něco duchovního). Duchovnost nabývá výrazu - a vyžaduje vyjádřeni - v tělesnosti a duševnosti. Tak se stává tělesný zjev milovaného člověka pro milujícího symbolem toho, co stojí za ním a co se ve vnější sféře projevuje, ale nevyčerpává. Opravdová láska o sobě a pro sebe nepotřebuje tělesno ani ke svému probuzeni, ani ke svému naplněni; ale používá tělesna vzhledem k obojímu. Vzhledem ke svému probuzení potud, že člověk, jistý svým instinktem, je ovlivňován tělesnou stránkou partnera - aniž by se tím říkalo, že jeho láska je na tělesnou stránku partnera zaměřena; ale tělesná stránka partnera jako výraz duchovní sféry osoby zařadí za jistých okolností tuto osobu takříkajíc do užší volby, do užší volby nějakého milujícího, který právě ze své instinktivní jistoty dává přednost jednomu člověku před jinými. Jisté tělesné vlastnosti nebo duševní charakterové rysy jistého druhu pak vedou milujícího na cestě k jednomu určitému - k „jemu určenému“ partnerovi vůbec. Zatímco tedy „povrchní“ člověk ulpívá na „povrchu“ partnera a není s to pochopit jeho hloubku, je pro „hlubokého“ člověka „povrch“ sám jen výrazem hloubky, výrazem sice ne podstatným a rozhodujícím, ale významným.

V tomto smyslu používá láska tělesné stránky ke svému probuzení; řekli jsme však, že jí používá také ke svému naplnění. Tělesná stránka bude opravdu tlačit tělesně zralého milujícího člověka obecně k tělesnému vztahu. Ale pro skutečně milujícího zůstává tělesný, sexuální vztah výrazovým prostředkem jeho stavu duchovního, jímž jeho láska vlastně je, a jako výrazový prostředek nabývá svého lidského posvěcení teprve láskou jako duchovním aktem, který ji nese. Můžeme tedy říci, že tak jako se pro milujícího stává partnerovo tělo výrazem jeho duchovní osoby, tak je pro něho sexuální akt výrazem duchovní intence.
(Viktor E. Frankl: Lékařská péče o duši, Cesta, Brno 1996, 128-29)