Trest (Józef Augustyn)

Každá forma trestu, také tělesný trest, je určitým znakem sloužícím ke sdělení jednoznačného citového obsahu. Musíme trestat pedagogicky, trest by měl dítěti ukázat negativní důsledky jeho činů. Když trestáme, není důležitá jen forma trestu - trest používáme jako symbol. Každé potrestání dítěte má být motivováno láskou k němu. Pokud má trest splnit v životě dítěte svou úlohu, nesmí ohrožovat citovou vazbu mezi ním a rodiči. V trestu by mělo dítě vycítit starost rodičů o jeho budoucnost, a nikoli hrozbu odmítnutí a zavržení. Účinný trest je vyměřen s láskou. Dítě má zažít nejen bolest trestu, ale také lásku s ním spojenou. Já kárám a trestám ty které miluji (Zj 3,19) - píše "svědek věrný a pravý" církvi v Laodiceji. Tato Boží pedagogika je nejvyšším vzorem pro rodiče a vychovatele.

Jakákoli forma trestu bude mít na dítě negativní dopad, když bude chybět silná citová vazba mezi ním a rodičem, - bude-li chybět láska. Láska působí, že trest má pozitivní vliv na citový a mravní vývoj dítěte, a jedině ona vlastně opravňuje rodiče k použití trestu. Nedostatek lásky k dítěti odebírá rodičům právo dítě trestat. Trest bez lásky jen prohlubuje zranění, které způsobil předchozí nedostatek lásky. Jedině pozitivní vztah k dítěti, pochopení pro jeho potřeby, touhy a záliby může rodičům pomoci vyjít dítěti vstříc v jeho rozpacích a bezradnosti, které se projevují lhaním či jiným nevhodným chováním. Forma trestu musí být také přizpůsobena věku dítěte a stupni jeho citového rozvoje. Trest také nesmí dítě pokořovat a urážet jeho zdravou hrdost, ale má ho učit větší odpovědnosti za sebe a za svůj život.

Nezapomeňme, že trest nemůže být nedůležitějším nebo dokonce jediným výchovným prostředkem. Nasazení trestu je pouhé nutné zlo. Je to negativní působení. Pro dítě se trest sám o sobě nemůže stát zdrojem pozitivní motivace. Může být jen určitým varováním. Má dítěti pomoci uvědomit si hranice své nezávislosti a negativní důsledky jejich překročení. Trest má také probouzet mravní cit dítěte.

Aby trest splnil svůj výchovný účel, musí být přímo úměrný velikosti provinění. Děti mají nezvykle vyostřený smysl pro spravedlnost. Proto také poměrně lehce přijímají přiměřený trest. Nespravedlivým trestem se cítí ukřivděné a chápou ho jako určitou pomstu ze strany dospělých. Nadměrné trestání vede k tomu, že jednotlivé tresty již žádný další pozitivní účinek nemají, i když jsou spravedlivě vyměřené. (115-16)
(...)

Trestané děti na jedné straně potlačují projevy vzpoury proti rodičům a vychovatelům, ale na druhé straně nechávají průchod pocitům pomsty vůči slabším vrstevníkům nebo zvířatům. Právě v bezmyšlenkovitém trestání lze nejednou najít hlavní příčinu dětské krutosti. Dětská krutost je obvykle velmi zlou předpovědí do budoucna. Napovídá, že dítě bude postupovat násilně a brutálně i v dospělém životě. (117)

…
Do jaké míry můžeme pomáhat člověku psychologickými prostředky a do jaké míry se máme odvolávat k duchovnímu životu? Podle jakého klíče a jakou metodou se máme řídit při poskytováni individuální pomoci?

Psychologický i duchovní pohled vidí a popisuje téhož člověka. Fakticky nelze vyčlenit pouhou psychickou nebo duchovní stránku osobnosti. Člověk je celek, je v něm vnitřní spojitost a integrita. Každá pomoc člověku musí tuto vnitřní jednotu předpokládat a směřovat k ní. Vnitřní dezintegrace, roztržka mezi psychikou a duchem, je vždy projevem nějaké nemoci, která se projevuje jak v psychické, tak i v duchovní oblasti. Každý druh pomoci musí tedy předpokládat vnitřní integritu člověka. Kdyby psycholog konkuroval knězi nebo naopak kněz psychologovi, obětí by se stal člověk. Světský terapeut stejně jako kněz musí být vůči člověku loajální. Psycholog, který nerespektuje lidské svědomí, je neloajální, vlastně i nepoctivý vůči svému klientovi. Stejně tak kněz, který v člověku přehlíží citové procesy. Náboženský nátlak, jenž nebere v úvahu psychický stav člověka, může mu někdy na cestě k Bohu více překážet než pomáhat. Bůh stvořil nejen nesmrtelné duše, ale také psychiku a tělo.

Dá se říci, že klíčem k lidským problémům je pravda o člověku. Ona ho vysvobozuje. Ústřední pravdou o člověku není však fakt, že trpí, bloudí a je bezradný. Pravdou je především věčná a osobní láska Boha k člověku. Samou podstatou existence, podstatou toho, co je skutečné (...) je láska ve smyslu společenství osob. (...) Svůj první počátek má (člověk) pouze v této lásce. Existujeme proto jen v takové míře, v jaké jsme milováni. (...) Můžeme říci, že jsme (...) ponořeni do otcovské lásky. Celé stvořeni, v němž žijeme, všechno, co potkáváme, všechno to prvotně pochází z nekonečné lásky (Jean Daniélou SJ).

Láska je základním klíčem pro poskytnutí pomoci člověku. Když objevíme tuto lásku, přijmeme ji a žijeme ji, stává se nám hlavní cestou k řešení lidských problémů. Boží láska je definitivním pramenem smíru se sebou i celým svým životem, pramenem pochopení a jednoty s druhým člověkem.

Pokud jde o metodu pomoci člověku, je to především jak to cítím - vedení člověka k tomu, aby se učil znovu objevovat svůj život jako "místo", v němž se zjevuje láska. Láska Boží i lidská se zjevuje v celých dějinách i v celém příběhu jednotlivého člověka. Historie není jen minulostí, je to i přítomnost a budoucnost. A nám jde také o celý lidský příběh: od narození až do smrti. Skrze pochopení cíle a smyslu svého příběhu přichází porozumění sobě samému, smíření se sebou, s bližními a s Bohem.
Musíme se učit rozeznávat všechny aspekty vlastní životní historie. Dar Boží lásky, obyčejnou lidskou náklonnost a lásku (i když je velmi nedokonalá), všechny přirozené dary, duchovní zkušenosti atd. Ale na druhé straně také všechno, co je těžké, bolestivé a zahanbující: osobní zranění (zvláště zranění v lásce), životní omyly, hříchy, porážky, ztráty ...

Setkání s vlastní historií by nás srazilo, kdybychom se zaměřili jen na její negativní stránky. Naproti tomu pohled růžovými brýlemi by nás zavedl do zklamání a iluzí. Integrální vnímání našeho příběhu nám dává klíč k ucelenému pochopení sebe sama a nalezení skutečného řešení našich problémů. Křesťan vchází do příběhu života skrze meditaci Božího slova. Modlitba je setkání dvou příběhů: velkého příběhu vykoupení a individuálního příběhu člověka. Je to zasazení mé vlastní historie do dějin spásy.
(Józef Augustyn: Kdo je můj bližní?, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1997, 133-34)