Tužby ducha (Raniero Cantalamessa)

Papež Wojtyla tvrdí, že "tužby ducha" jsou "možnost a naděje, kterou církev dává dnešním lidem do rukou " v době přípravy na jubileum. Ví, že jsou to "podněty, které zaznívají v noci nového adventu, na jehož konci, tak jako před dvěma tisíci roky, ,každý člověk uzří Boží spásu' " (De V 56). Jak může být každý člověk vybízen, aby přijal tyto výzvy?

Tím, že se mu předloží křesťanská zvěst taková, jaká je, že se bude důvěřovat ve vnitřní dobrotu tohoto poselství, aby si samo proklestilo cestu. Opakovaně se říkalo, že pravda se lépe přijme, je-li předkládána pozitivně, než když se bojuje proti jejímu opaku, proti bludu. Aplikujeme-li to na dnešní svět, znamená to, že by se církev měla snažit, aby dala zazářit Kristově kráse v očích světa a ukazovala, jak On odpovídá na potřeby člověka, spíše než předhazovat lidstvu jeho hříchy a omyly.

Je zřejmé, že nemůže chybět ani toto pranýřování - je to součást prorocké služby, toto pranýřování zel světa - ale tento kritický aspekt nesmí mít první místo. Již jsme viděli v minulém století, jak všechny dokumenty, kterými se církev pokoušela uzavřít cestu modernímu světu, když například odsoudila modernismus, měly často negativní účinek. Šlo to tak daleko, že nemálo lidí, zvláště víc sekularizovaných, vidělo v církvi jen řadu zákazů jistých pojmů, jež byly pokládány za hodnoty (například náboženská svoboda a demokracie), a nakonec se tito lidé přidali k hnutím, jež údajně tyto hodnoty hájila. Místo toho musí dnes pastorálka a evangelizace, především s výhledem na rok 2000, klást důraz víc na pozitiv než na negativ.
(Raniero Cantalamessa, Saverio Gaeta: Dech božského Ducha, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 73)