Umět se zastavit (Podle M. Quista)

Velmi často se člověk v dnešní době ničí proto, že nemá volný čas, nebo si ho už neumí udělat a zastavit se, porozhlédnout se a uvědomit si sebe sama; už si netroufá zamyslet se, protože se leká zodpovědnosti. Spěch mu dává dojem života. Ve skutečnosti se pouze ohlušuje, utíká před sebou samým a odsuzuje se k pudovému životu. Není už zcela člověkem, ale dostává se na úroveň zvířete. Ochota zastavit se je první krok, který člověku dovolí vrátit se k sobě samému.

...

Máš-li strach zastavit se, může to skutečně znamenat, že máš strach potkat sám sebe. A máš-li strach ze setkání se sebou samým, je to proto, že už na sebe nejsi zvyklý, již se neznáš, bojíš se svých výčitek a požadavků.

...

Být ochoten zastavit se znamená být připraven pohlédnout na sebe. Nemusíš ale na sebe hledět sám. Sobě plně porozumíš a sebe poznáš jen ve světle Božím, který tě stvořil k naplněnému životu.

...

Neboj se v běhu svých dní chopit všech příležitostí, které ti život nabízí, abys přišel k sobě a setkal se s Bohem:
když čekáš na autobus,
když čekáš na semaforech,
když čekáš než se uvaří voda na kafe,
když čekáš než se ochladí láhev s mlékem pro dítě,
když čekáš u telefonu, který je obsazen.
Nezabíjej čas, je ti dán Prozřetelností Boží; Bůh je v něm přítomen, zve tě k přemýšlení a k rozhodnutí, aby ses stal více člověkem.

(Podle M. Quista, Mezi člověkem a Bohem, str. 60n/