Uzdravování přecitlivělosti (Józef Augustyn)

Při uzdravování přecitlivělosti je velmi důležité odhalit její zdroje. Nikdo z nás nemá přecitlivělost vrozenou. Je to rys, který člověk získá především v prostředí, kde vyrůstal. Přecitlivělí lidé patří mezi ty, kteří v životě hodně vytrpěli. Nosí v sobě hodně poranění, a proto žijí v neustálé obavě, aby nezažili další. A tak brání svá poraněná místa, protože se bojí utrpení. Ačkoli se právem obáváme utrpení, přesto bychom se neměli snažit vyhnout se mu za každou cenu. Utrpení samo o sobě je zlem, které je třeba překonat. Naše pozemská skutečnost je taková, že se mnohému trápení uniknout nedá. A ta trápení, která nás potkají bez naší viny, se stávají naším úkolem.

Uzdravení vlastní přecitlivělosti se odehrává během určitého vnitřního procesu. Přecitlivělý člověk snadno promítá svou přecitlivělost do dalších lidí. Připisuje i ostatním svůj strach před ukřivděním, který nosí někde hluboko v sobě. Představuje si, že ostatní se bojí ublížení stejně jako on sám. Přecitlivělý člověk připisuje přecitlivělost i samému Bohu. Odstup od vlastní přecitlivělosti získáváme také tak, že "promítáme" vlastní zranění do jiných lidí.

Když podléháme vlastní přecitlivělosti a zároveň již známe zdroje vlastního pocitu křivdy, neměli bychom nechávat průchod pocitům viny, hněvu a nespokojenosti se sebou. Ukřivděnost je pro člověka určitým křížem. Proto v okamžicích utrpení a bolesti můžeme přinést svou přecitlivělost jako oběť. Léčení pocitu ukřivdění vyžaduje čas a trpělivost. Rány se hojí časem. Čím hlubší rány, tím více času potřebují.

(Józef Augustyn: Kdo je můj bližní?, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1997, 20)

…
Láska k nepříteli se našim zraněným citům zdá skutečně nereálná. Je ale možná pro naše srdce, které se dokáže povznést nad úroveň zraněných citů. Svým duchovním postojem, který zaujímáme vědomě a svobodně, můžeme přesáhnout náš citový svět plný křivdy, bolesti, hněvu, nenávisti a touhy po pomstě.

Láska k nepřátelům tedy vyžaduje, abychom rozeznávali svět ducha a svět citů. Musíme odlišit vlastní lítost, hněv a nenávist od volby srdce - odpuštění nebo alespoň touhy po odpuštění, která se neřídí aktuálními pocity. Když nás někdo uhodí přes jednu tvář, spontánně v nás vzniká reakce poraněného zvířete, která se řídí logikou oko za oko, zub za zub, křivda za křivdu. Čím více jsme nespokojeni s vlastním životem a nesrozuměni se svým nitrem, tím snáze propadáme hněvu a zlosti, jakési vnitřní nesmiřitelnosti s bližním, který nám ublížil. (71)
(...)
Život ukazuje, že dneska ubližují ti, kterým bylo ublíženo včera.
Pokud vědomě nevyřešíme problém našich nahromaděných pocitů ukřivdění, hrozí nebezpečí, že si je časem začneme zcela nevědomě odreagovávat na jiných lidech, většinou těch slabších. Vůči silnějším se pak můžeme chovat povolně, zdánlivě trpělivě a pokorně a vůči slabším zaujímat postoje netrpělivosti, citového nátlaku nebo prostě násilí. Stává se však i to, že se toho v dané konkrétní situaci nedá příliš udělat. Druhého člověka změnit nemůžeme, a přesto s ním musíme žít, leckdy společně pod jednou střechou. V lidských vztazích je někdy nutné snášet utrpení. (72)

(Józef Augustyn: Kdo je můj bližní?, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1997, 71 a 72)