V čem pro nás může být smysl postní doby?

Čím můžeme naplnit příštích čtyřicet dní? V čem pro nás může být smysl postní doby? Život křesťana obsahuje tři základní vztahy: - vůči Bohu - vůči bližnímu - k sobě samému. A tyto vztahy /stále/ potřebují ozdravění. To ale nezačne zřejmě tím, že si zarputile /pouze/ něco odřeknu a budu stále myslet na to, jak mi to chybí. Začátek ozdravování, obnovy, může být v tom, že se pokusím v postě svůj život zjednodušit /,oprostit od mnohých přítěží.../. Budu jej oprošťovat od toho, co je přebytečné a zbytečné, i když to jinak považuji (nebo se to považuje) za normální. Měl bych se tak stát volnějším. Ale to ovšem nestačí. Mluvili jsme o třech základních vztazích, které je třeba ozdravovat. A kvůli tomu je třeba nejprve vzít Boha, bližního i sebe vážně. Vypadnout z mnoha schémat /Opustit mnohá zaběhaná schémata/ a automatismů života a lépe pochopit, kdo je Bůh, kdo je bližní, kdo jsem já - a jaké jsou (před Bohem a podle Boha) oprávněné požadavky každého z těchto tří jmenovaných. To vlastně znamená znovu odkrývat řád Boží, v němž má Bůh, bližní i já sám své místo. Hřích totiž tento řád zatemňuje a převrací a já se tedy mám pokoušet skrze Krista znovu "správně vidět". To "správně" se zřejmě také bude krýt se základním Božím postojem vůči člověku a současně s největší lidskou schopností - s láskou. S láskou vůči člověku i Bohu.

Můžeme tedy říci, že půst má být dobou oprošťování se od zbytečného, dále dobou pravdy a dobou lásky. Rozhodně ne dobou agrese - ani vůči bližnímu, kterého bychom trestali místo sebe, ani vůči sobě samotnému. Agrese roste z pocitu nesnesitelnosti, a to buď nesnesitelnosti bližního pro nás, nebo z nesnesitelnosti sebe sama. Ale Bůh nás snáší - nás osobně i každého z bližních, a tak je jisté, že i my se máme pokusit o podobné...
Modlitba, půst a almužna jsou prastaré křesťanské postní praktiky. Mohou být i pro nás vhodnými nástroji - ale ne cíli! Modlitba jako cesta k bytí s Otcem a k přeorganizování našeho života podle Boha. Tedy modlitba, která nás s Otcem spojuje a která skýtá možnost vše důležité v našem životě s ním probrat, přezkoumat před jeho tváří. A v neposlední řadě modlitba jako projev lásky k bližnímu, tedy modlitba za vlastní i cizí, za známé i neznámé lidi, kterým tato služba může prospět.

Půst zdaleka není jen odepřením si jídla. Půst jako zřeknutí se čehokoliv, co je v mém životě postradatelné, zbytečné nebo překážející. A půst jako zřeknutí se toho, co je pro mne postradatelné a co může obohatit potřebného bližního. A to jsme u třetího bodu - u almužny. Je to slovo dnes cizí. Ale i dnes je nerovnost mezi lidmi. Je to jak nerovnost ekonomická (nemocní, důchodci, lidé s nižším vzděláním, rodiny s dětmi), tak nerovnost co do pocitu štěstí, užitečnosti, lidských kontaktů. Dávat sebe, svůj čas, zájem, trpělivost těm, kteří to potřebují, počínaje od vlastních dětí, manželů, rodičů, až po lidi osamělé, nešťastné, trpící, únavné, to je také almužna.
Postní doba není dobou chmurného odříkání, ani dobou neustálého přemítání nad utrpením Páně, i když to mnohdy křížové cesty a postní písně navozují. Přečteme-li si v misálu liturgické texty postních nedělí, uvidíme, že jde spíš o dobu prohloubení, obnovy, přibližování se k Otci skrze Krista, který k nám v Písmu mluví. Je to doba vytrvalé, ale radostné práce, která by měla vyústit v našem smíření s Bohem a v obnově křestního slibu v liturgii Velké noci. 

(P.Aleš Opatrný, Stůl slova B, + komentáře k jednotlivým nedělím,
vydalo Karmelitánské nakladatelství
zveřejněno se svolením)