V temnotě (Christoph kardinál Schönborn)

„Víra ozařovaná Tím, v něhož věří, bývá často prožívána v temnotě. Víra může být podrobena zkoušce. Zdá se, že svět, v němž žijeme, je velmi vzdálen tomu, o čem nás ujišťuje víra; styk se zlem a utrpením, nespravedlností a smrtí odporuje radostné zvěsti; to vše může zviklat naši víru a stát se pro ni pokušením“ (Katech.164).

V takových zkouškách se obraťme ke svědkům víry: Abrahám, který „uvěřil pln naděje proti vší naději“ (Řím 1, 18), ale především Maria, která - podle slov koncilu - šla poutnickou cestou víry (LG 58, srov. Katech.165).

Při rozjímání o dlouhých létech skrytého života v nazaretském domku, kdy se Maria mohla dotýkat „pravdy o svém Synu jen ve víře a skrze víru“, mluví Svatý otec o „jisté noci Mariiny víry, podobné závoji, jímž se musí člověk Neviditelnému přibližovat a musí se učit důvěrnému životu s tajemstvím“ (Redemptoris Mater 17). O noci Mariiny víry mluví výslovně Terezička ve své poslední a nejdelší básni, PN 54, strofa 15 - „Pourquoi je t’ aime, ô Marie!“ To, o čem mluví v této básni, to sama poznala v dlouhých měsících své ,temné noci`: že pokojná pevná víra může jít ruku v ruce s nejhlubší duchovní temnotou.

V „Novissima verba“ Terezička říká: „Četla jsem krásný text v Kempenského Následování Krista: Na Olivové hoře se náš Pán těšil z veškeré blaženosti Nejsvětější Trojice, a přece tím nebyla jeho agonie méně hrozná. To je tajemství, ale ujišťuji vás, že tomu trochu rozumím, protože to sama prožívám.“

Je-li teologální víra takovým živým kontaktem s Bohem, ve kterém vzniká skutečné životní společenství s Bohem, je pak pochopitelné, proč je víra k dosažení věčného života nutná: „Bez víry se však nelze Bohu líbit“ (Žid 11, 6). „Nikdo nedosáhne věčného života, jestliže nevytrvá ve víře až do konce“ (cit. I. vat. koncil DS 3012; Katech.161; srov. Mt 10, 22; 24,13).

Vyprošovat si milost vytrvalosti ve víře nám přikazuje poznání naší slabosti, ale ještě více touha po trvalé věrnosti Boží lásce, touha nezradit Boží věrnost: „To ti kladu na srdce, synu Timoteji, ...abys bojoval dobrý boj a zachoval si víru i dobré svědomí, jímž někteří lidé pohrdli, a tak ztroskotali ve víře“ (1 Tim 1,18-19; Katech.162).

Vzpomínám si na setkání s Ignácem kardinálem Gon Pin-meiem, biskupem ze Šanghaje, který pro svou věrnost papeži strávil 32 let ve vězení. Bylo to setkání při jeho první cestě do Říma a Lurd. Na konci našeho setkání řekl tehdy 87letý kardinál, že má ke všem přítomným jen jednu prosbu: „Modlete se za mne, abych věrně vytrval ve víře až do konce!“

„Pane, nehleď’ na naše hříchy, ale na víru své církve!“ Tváří v tvář ohrožením, jimž je naše víra vystavena zvenčí i zevnitř, hledíme „na víru tvé církve“. „Nikdo nemůže věřit sám, tak jako nikdo nemůže žít sám. Nikdo si sám víru nedal, tak jako si nikdo sám nedal život... Nemohu věřit, aniž bych se neopíral o víru druhých, a svou vírou pomáhám nést víru druhých“ (Katech.166).

(Christoph kardinál Schönborn: Milovat církev, Nové Město, Praha 1998, 118-19)