Vděčnost (Henri J. M. Nouwen)

Jak můžeme prožít skutečně věčný život? Když pohlédneme zpět na všechno, co se nám kdy stalo, snadno rozdělíme naše životy na věci, za které jsme vděční, a na zlé věci, na které by bylo lépe zapomenout. Ale s takto rozdělenou minulostí se nemůžeme svobodně pohnout k budoucnosti. Se spoustou věcí určených k zapomenutí můžeme do budoucnosti jen kulhat.

Pravá duchovní vděčnost objímá celou naši minulost, dobré události stejně jako špatné, chvíle radosti i smutku. Díváme-li se z místa, kde nyní stojíme, pak nás všechno, co se stalo, přenášelo sem, a chceme si pamatovat všechno jako součást Božího vedení. Neznamená to, že všechno, co se v minulosti stalo, bylo dobré, ale taky to neznamená, že by se to zlé stalo mimo milující přítomnost Boha.

Ježíšovo utrpení přinesly síly temnoty. Přesto mluví o svém utrpení a smrti jako o cestě ke slávě.

Je těžké přinášet celou svou minulost pod světlo vděčnosti. Je mnoho věcí, ze kterých máme pocit viny nebo studu, mnoho věcí, které si přejeme, aby se raději nikdy nestaly. Ale pokaždé, když máme odvahu se podívat na „to všechno“ tak, jak se na to dívá Bůh, naše vina a stud se stanou štěstím, protože nám přinesly hlubší poznání Boží milosti, silnější přesvědčení o Božím vedení a radikálnější závazek života ve službě Bohu.

Jakmile budeme jednou vzpomínat na svou minulost s vděčností, budeme svobodně posláni do světa hlásat druhým dobré zprávy. Tak jako Petra neochromila jeho zapření, ale, provždy odpuštěna, se stala novým zdrojem jeho víry, mohou se i naše nezdary a zrady změnit ve vděčnost a umožnit nám stát se posly naděje.

(Henri J. M. Nouwen: Tady a teď, Zvon, Praha 1997, 79)