Vědomí lidské křehkosti (K. Lachmanová)

Terezie chtěla vstoupit do karmelského řádu, protože cítila povolání přimlouvat se v modlitbě za celý svět, zvláště za ty, kteří se vzdálili Boží lásce. Od malička byla vychovávána ve velké úctě ke kněžím a dlouho se domnívala, že jsou všichni svatí jako andělé. Dost těžko chápala, proč Terezie z Avily ustanovila jako hlavní náplň reformovaného Karmelu právě přímluvnou modlitbu za kněze.

Asi jako čtrnáctiletá se s otcem a s Celinou vypravila na několikatýdenní pouť do Říma. Šlo o diecézní pouť, takže cestovali mj. s pětasedmdesáti francouzskými duchovními a v Itálii se setkali ještě s mnoha dalšími. Díky této cestě si o nich Terezie udělá důležitý závěr (viz výše). Později dodává: "V Itálii jsem pochopila smysl svého povolání. Nebylo marné vypravit se tak daleko kvůli tak užitečnému poznání!"

Všimněme si však blíže jejího výroku citovaného v záhlaví: na jedné straně se u ní probouzí vědomí kněžské svatosti a důstojnosti, která je darem Božím a hříchem se nijak neumenšuje; na druhé straně se u ní probouzí nové vědomí jejich lidské křehkosti. Terezie se nad nimi nepohoršuje. Je pouze motivována k hlubší solidaritě, jež se stane v podstatě náplní jejího života na Karmelu. Viděla totiž na vlastní oči, že někteří kněží vykazují extrémní potřebu modliteb, jak se sama vyjadřuje.

Vykazují extrémní potřebu modliteb... U někoho by takový komentář byl jen kousavou ironií, jemně pohrdavou kritikou, maskovanou za zbožnými slovy o modlitbě - která se pak většinou stejně nekoná. (Mnohdy tak uzavíráme různá "pomlouvací" sezení, abychom nadlehčili svůj pocit viny: "No jo, musíme se za něho víc modlit!") Terezie však nevypouští zbožné fráze do vzduchu. Po celý její další život budou kněží skutečně středem její něžné sesterské pozornosti, na jejich "konto" půjde většina jejích modliteb a obětí.


Ukázka z knihy Kateřiny Lachmanové: O milosrdenství, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.