Veselí a radost jsou plody Ducha (Jan Pavel II. - 2002)

Žalm 50: Smiluj se nade mnou, Hospodine
Generální audience 4. prosince 2002

1. Liturgie hodin uvádí každý týden 50. žalm, proslulé Miserere. Již jsme se několikrát zamýšleli nad některými jeho částmi. Také nyní se zvláště zaměříme na jednu část této velkolepé prosby o odpuštění: na verše 12-16. Je především důležité si všimnout, že v hebrejském originálu zazní třikrát slovo "duch", o jehož dar naléhavě prosí tvor, kající se za svůj hřích, a přijímá jej slovy: "Obnov v mém nitru pevného ducha … svého svatého ducha mi neber! … podepři mě duchem oddanosti" (vv. 12.13.14). Mohli bychom mluvit – s použitím liturgického termínu – o jakési "epiklesi", to je o trojím vzývání Ducha, který jako při stvoření se vznášel nad vodami (srov. Gen 1, 2), tak nyní proniká do věrné duše, tím že jí vlévá nový život a povyšuje ji z království hříchu do nebe milosti.

2. Církevní Otcové vidí v "duchu", o kterého naléhavě prosí žalmista, účinnou přítomnost Ducha svatého. Tak je svatý Ambrož přesvědčen, že jde o jediného Ducha svatého, který "vře žárem v prorocích, byl vdechnut (Kristem) apoštolům, byl spojen s Otcem a Synem ve svátosti křtu" (Lo spirito Santo I, 4, 55: SAEMO 16, s. 95).

Totéž přesvědčení vyjadřují i jiní Otcové jako Didimus Slepec z egyptské Alexandrie a Basil z Cesareje v příslušných traktátech o Duchu svatém (Didimo il Cieco, Lo Spirito Santo, Řím 1990, s. 59; Basilio di Cesarea, Lo Spirito Santo, IX, 2, Řím 1993, s. 117 nn)

A opět sv. Ambrož, když poznamenává, že žalmista hovoří o radosti, kterou je duše zaplavena, když jednou přijala velkodušného a mocného Ducha Božího, komentuje: "Veselí a radost jsou plody Ducha a svrchovaný Duch je především naším základem. Kdo je tedy posílen Svrchovaným Duchem, nepodléhá otroctví, nedokáže být otrokem hříchu, neumí být nerozhodný, nebloudí tu a tam, není nejistý v rozhodování, nýbrž je založen na skále, stojí pevně na nohou a nekymácí se" (Apologia del profeta David a Teodosio Augusto, 15, 72: SAEMO 5, s. 129).

3. Po vylíčení temného vězení viny v předešlých verších se 50. žalm touto trojí zmínkou o "duchu" otevírá do zářivé oblasti milosti. Je to velký zvrat, srovnatelný s novým stvořením. Jako na počátku Bůh vdechl svého Ducha do hmoty a stvořil lidskou bytost (srov. Gen 2, 7), tak nyní týž Boží Duch znovu tvoří (srov. Ž 50, 12), obnovuje a proměňuje kajícího hříšníka a znovu ho objímá (srov. v. 13) a dává mu podílet se na radosti spásy (srov. v. 14). Člověk prodchnutý Božím Duchem se již vydává na cestu spravedlnosti a lásky, jak říká jiný žalm: "Nauč mě plnit tvou vůli, vždyť jsi můj Bůh. Kéž mě Tvůj dobrotivý duch vede po rovné zemi" (Ž 142, 10).

4. Když modlící se člověk zakusí toto vnitřní znovuzrození, změní se ve svědka: slibuje Bohu: "Budu učit nevěrné cestám" dobra (Ž 50, 15), aby se tak mohli jako marnotratný syn navrátit do otcovského domu. Podobným způsobem svatý Augustin, když prošel temnými cestami hříchu, cítil pak potřebu, aby ve svých "Vyznáních" vydal svědectví o svobodě a radosti spásy.

Kdo zakusil milosrdnou lásku Boha, stává se jejím zapáleným svědkem, především vůči těm, kteří ještě vězí v tenatech hříchu. Pomysleme na postavu sv. Pavla, kterého Kristus zasáhl jako blesk na cestě do Damašku, aby se pak stal neúnavným misionářem božské milosti.

5. Naposled se modlící člověk zahledí na svou temnou minulost a volá k Bohu: "Vysvoboď mě, abych nebyl vinen krví, Bože, Bože, moje spáso" (v. 16). Krev, o níž se zmiňuje, je v Písmu vykládána různým způsobem. Narážka, vložená do úst krále Davida, se týká zabití Uriáše, manžela Betsabe, ženy, k níž král vzplanul nečistou vášní. V širším slova smyslu invokace označuje touhu po očištění od zla, od násilí, od nenávisti, jež jsou stále přítomny v lidském srdci svou temnou a zlověstnou silou. Nyní však rty věřícího, očištěné od hříchu, zpívají Hospodinu.

A úryvek 50. žalmu, který jsme dnes komentovali, končí právě závazkem hlásat Boží "spravedlnost". Výraz "spravedlnost" zde podobně jako často v biblické řeči neoznačuje vlastní trestající akt Boha vůči zlu, nýbrž spíše naznačuje rehabilitaci hříšníka, protože Bůh projevuje svou spravedlnost tím, že činí hříšníky spravedlivými (srov. Řím 3, 26). Bůh si nelibuje ve smrti svévolníka, ale aby se obrátil od svých cest a žil (srov. Ez 18, 23).


***

Se svolením převzato z: webu české sekce Vatikánského rozhlasu

(Přeložil Josef Koláček SJ)