Veselý svatý (Josef P. Ondok)

Veselým světcem, který je rovněž blízko našim představám o moderní křesťanské spiritualitě, je anglický světec a mučedník sv. Tomáš Morus. R.Knox, anglický kněz a spisovatel podává výstižnou charakteristiku tohoto světce:
"Nesl svou svatost - kterou vlastnil ještě dříve, než získal mučednickou korunu - jako proniknutou žertem a vtipem. S žertem a vtipem vystoupil na popraviště nikoli jako člověk, který si musí namlouvat odvahu, ale jako člověk, který nemůže v sobě potlačit radost ze svého uspokojení."

Ve středověku se setkáváme s Božími "žertéry" a trubadúry, ale teprve protireformace zplodila tuto udivující kombinaci božího "vtipálka" v osobě Tomáše Mora. Podle R.Knoxe patří tento světec k novému světu, který vzniká v období renesance a je prorokem a předchůdcem nového světa. Je vpravdě moderním křesťanem. Kdyby dnes žil, tvrdí Knox, mohli bychom si ho představit, jak diskutuje s filozofy o Platónovi, jak s Wellsem konstruuje vybájené světy, nebo jak se s vtipem a ironií baví s G.B.Shawem.

K jeho svatořečení spolu s druhem a spolumučedníkem J.Fisherem došlo za poměrně dlouhou dobu, jako by (podle Knoxe) "Bůh měl úmysl dát lidem na vědomí, že oba tito světci jsou patrony naší doby". V něm je začátek nového humanismu, který obrací pozornost křesťanství k člověku a jeho přirozeným aspiracím: k jeho žízni po poznání světa i vlastního nitra a k jeho tvůrčímu úsilí zdokonalovat a přetvářet svět.

Psychologové někdy hovoří o "mučednickém komplexu", s nímž se setkáváme u světců nejstarších dějin církve. U Tomáše Mora však mučednictví nebylo zamýšleným cílem, spíše naopak. Snažil se mu vyhnout, aby mohl žít v kruhu své rodiny a přátel svůj harmonický život učence a státníka mezi svými knihami. Když se však toto mučednictví stalo nevyhnutelným východiskem jeho situace - vytvořené vnějšími okolnostmi, přijal je se samozřejmostí a nezávislostí, která tak dobře charakterizuje anglického ducha. Nechtěl být hrdinou, ale stal se jím, protože neviděl pro sebe jiné cesty.

Je nazýván "mučedníkem"svědomí a právě jeho citlivost na tuto individuální instanci, která představuje definitivní morální kritérium lidského jednání a rozhodování, by měla charakterizovat spiritualitu současného křesťana. Bůh se obrací k člověku jako k jedinečné a nezastupitelné osobě právě v této sféře jeho svědomí. Každý člověk má v božích plánech své jedinečné místo. Tradiční křesťanská spiritualita se někdy vyznačovala pasivitou. Křesťan rezignuje na tvůrčí rozhodování v přítomné chvíli a očekává vnější směrnice, které by měly určit jeho volbu. Stává se v jistém pejorativním smyslu "ovcí" pastýřské péče těch, kteří byli v církvi pověřeni, aby ho vedli. V tomto smyslu je tedy Tomáš Morus patronem nové doby, v níž se stále víc a více uplatňuje hodnota lidské osoby jakožto individua.

Tomáš Morus rád odvozoval své jméno "Morus" od řeckého termínu "moria", které znamená bláznovství, pošetilost, a svou představu křesťanského života spojoval se schopností být veselý a riskovat dokonce možnost stát se .předmětem smíchu druhých:Těšil se z plného života, miloval své knihy a své přátele, "kterých měl mnoho.

Schopnost žertovat pokládal za příznak duševního zdraví. K jeho domácnosti patřila i řada zvířat, např. opice, bobr a vydra a také množství ptáků, které miloval. Domníval se, že tak jako je člověk stvořen k obrazu Božímu především svým rozumem a racionálním poznáním, jsou zvířata stvořena, aby představovala Boží krásu a sílu. Jeho přítelem byl velký humanista Erasmus Rotterdamský, který často pobýval v Morově domácnosti v Chelsea a který nám o něm také zachoval řadu svědectví. Jemu věnoval Erasmus své největší dílo Chvála bláznovství, které sepsal právě v Chelsea. První kapitolou je "Erasmův věnovací list Tomáši Morovi", v němž Erasmus píše mimo jiné:
"Předpokládal jsem, že toto žertovné ztvárnění mých názorů ti přijde obzvlášť vhod, poněvadž míváš značnou zálibu v žertech tohoto druhu, to jest, pokud obsahují alespoň zrnko moudrosti a - nemýlím-li se - alespoň špetku vtipu a poněvadž se k celému lidskému životu stavíš takříkajíc s úsměvem Démokritovým."

Obdobnou charakteristiku duchovní fyziognomie Tomáše Mora podává autor biografického románu s názvem Jeviště bláznů (Stage if Fools) Ch.Bradley:
"Starý Vergilius psal, že "v srdci věcí leží slzy". Morus však svýma očima viděl také temnotu, která leží v srdci věcí. Avšak v nejhlubším nitru své duše si byl jistý, že navíc v srdci věcí leží i smích. "Sunt lacrimae, tenebrae et nugae rerum" (existují slzy, temnoty a smích věcí) a pro něho to nejdůležitější z této lidské trojice byl smích. Slzy vzlykají po víře, temnota po naději, ale po čem smích? Domníval se, že smích musí být nejblíže samotné lásce a milosti. Existuje druh bláznovství, které je podobno dětské nevinnosti. A nebylo řečeno, že dokud se člověk nestane malým dítětem, nalezne bránu nebe zavřenou?"


***

Se svolením převzato z knihy Bereme smích vážně?, kterou vydalo nakladatelství Trinitas


***

Delší ukázku z této knihy naleznete zde