'Vnucené´ mateřské štěstí - cesta od potratu k porodu

Je interrupce zabití člověka?
Ano, protože je usmrcením nenarozeného dítěte.

_______________________

Jeden ženský lékař z Tubingen vypráví o zajímavém případu:
Vyhledala mě jedna mladá žena. Byla ženou profesora a pomáhala svému muži v jeho práci. Řekla mi, že je poprvé těhotná. Dítě však nechtěla. A jestli bych jí neprovedl interrupci.

„Vy si opravdu nemůžete dítě dovolit?“ zeptal jsem se.
„Já jsem se přece nevdávala, abych měla děti, ale abych mohla vědecky pracovat se svým mužem.“
„Možná,“ namítl jsem, „by měl váš muž raději matku s dítětem než vědeckou spolupracovnici.“
„Tomu nevěřím,“ řekla povýšeně. „A kromě toho, je to moje věc a nikomu do toho nic není.“
„Každopádně však nepočítejte s mou pomocí,“ varoval jsem ji. A než se obrátíte na někoho jiného, dobře si celou věc ještě promyslete.“
„Už jsem se dávno rozmyslela.“

Dlouho jsme se na sebe dívali, aniž bychom řekli slovo.
Pak jsem jí docela klidně řekl: „Chcete tedy usmrtit vlastní dítě. Jste vražedkyně!“
Zbledla zlostí. Vyskočila, popadla kabelku a práskla za sebou dveřmi.

Za sedm měsíců mi někdo zavolal.
Byla to ona žena: „Pomůžete mi při porodu mého dítěte?“

Musel jsem se tomu pousmát. Samozřejmě, že jsem jí pomohl. Pak nevěděla, jak by mi mohla vyjádřit dost díků za "své vnucené mateřské štěstí".

V následujících letech se stala matkou dalších tří dětí a dlouhá léta mi posílala květiny a děkovné pozdravy. 

Se svolením zpracováno podle knihy:
Příběhy psané životem, Pierre Lefevre,
kterou vydalo nakladatelství Portál.
Redakčně upraveno