Vztah lidského světa k světu vyššímu (Viktor E. Frankl)

Předpokládejme, že chci sestrojit stroj, jehož funkce má spočívat v tom, balit jistým způsobem jisté zboží; je pak bez dalšího jasné, že k této konstruktivní úloze budu potřebovat jistou inteligenci - o níž je jedno jisté: že bude muset být v každém případě podstatně vyššího stupně než taková inteligence, která by byla nutná k tomu, abych sám zabalil dané zboží! Co je nyní bližší, než přenést toto stupňovité srovnání na problém instinktů; a nemuseli bychom potom - se zřetelem k takzvané moudrosti instinktů - dojít k závěru, že ona moudrost, která zvířecímu druhu nebo rodu jistý instinkt propůjčila, ona moudrost tedy, která je přece současně původcem tohoto instinktu, že ona moudrost, která takto stojí za instinkty, musela by být nesrovnatelně vyššího řádu než „moudrost“ instinktů samých, na jejichž základě dané zvíře tak „moudře“ reaguje? A může být, že vlastní rozdíl mezi člověkem a zvířetem není nakonec ani tak v tom, že zvíře má instinkty, a člověk inteligenci (konečně je přece možno, zvláště pokud máme na zřeteli ono apriori, které spočívá v základu celého lidského rozumu, samo však už není rozumem zdůvodnitelné, pojímat celou lidskou inteligenci jako pouhý „vyšší“ instinkt); daleko spíše by mohl spočívat podstatný rozdíl mezi člověkem a zvířetem v tom, že inteligence člověka je tak vysoká, že člověk - nyní v rozhodujícím protikladu ke schopnostem zvířete - může dokonce také ještě jedno: nahlédnout, že musí existovat moudrost, a sice řádu jeho vlastní moudrost vysoce převyšujícího - nadlidská moudrost, která mu vštípila rozum a zvířatům instinkty; moudrost, která všechnu moudrost, právě tak lidskou moudrost, jako „moudré“ instinkty zvířat, vytvořila a navždy svůj svět zharmonizovala.
Nejpregnantněji a zároveň nejkrásněji vyjádřil snad SCHLEICH vztah lidského světa k nějakému světu vyššímu - vztah, který si tedy můžeme představit analogicky ke vztahu mezi „okolním světem“ („Um-Welt“, V. UEXKůLL) zvířete a člověka, tam, kde říká: „Bůh seděl před varhanami možností a improvizoval svět. My ubozí lidé slyšíme z toho stále jenom vox humana. Je-li už ten krásný, jak nádherný musí být celek!“

(Viktor E. Frankl: Lékařská péče o duši, Cesta, Brno 1996, 48-49)