Ze vzájemné lásky (Louis Evely)

Máme-li aspoň poněkud pochopit, co je to Duch Boží, uvědomme si, co je v rodině nejjemnějšího a nejživějšího. Je to rodinný duch. Rodina bez ducha není pravá rodina. Ale ve všech rodinách, kde tento rodinný duch existuje, je onen duch něčím skutečnějším a živějším než jednotlivý člen rodiny. Ti jsou jím poznamenáni, jím vykováni, a ať jsou individuální rozdíly mezi členy rodiny jakékoliv, cítíme jeho přítomnost všude, kde je třeba jen jediný člen této rodiny. Stačí, abychom jednoho člena takové rodiny někde potkali, a jistě si řekneme: „To je jeden z nich.“ Duch (spiritus) rodiny, jehož existenci jsme poznali, je nedefinovatelný. „Nikdo neví odkud vane“, v čem záleží, ale je tak skutečný, že všichni, kdo se s ním seznámili, pozorují ho při tisíci příležitostech, kdy ostatní nevidí nic.

Tento duch často převyšuje svojí hodnotou a intenzitou individualitu lidí, kteří jsou jeho nositeli. Ti všichni jsou povzneseni, obohaceni, charakterizováni tím, že patří k této rodině.

A jaký je tento duch? Je to duch lásky, utvářený radostnou, vynalézavou a tvůrčí láskou, která sestupuje od rodičů k dětem ve všech formách iniciativy, usměrňování, velkomyslnosti a podnětů. A naopak je vytvářen z lásky, která vystupuje od dětí k rodičům ve formě úcty, důvěry, obdivu, hrdosti, radosti. Tato výměna se přirozeně stupňuje. Čím více lásky sestupuje od rodičů k dětem, tím víc lásky k rodičům se probouzí v dětech. Čím víc děti milují rodiče, tím víc rodiče milují děti. Je to nepřetržitý koloběh, růst bez konce, který nám umožňuje pochopit, že dosažením určité hranice se tento duch stává osobou, bytostí rozdílnou od osob, z jejichž popudu vznikla.

Ze vzájemné lásky většího počtu lidí vytryskla nová skutečnost. Shrnuje je a převyšuje, shromažďuje je a vyhání, sdružuje je a posiluje jejich vlastní osobnosti. Díky ostatním je každý víc sám sebou, dostává se mu přírůstku osobní existence.

A to je nejlepší představa, kterou je možno si učinit o Božím Duchu. On je láska a výměna mezi Otcem a Synem. Otec se obrací k Synovi a Syn k Otci, a s tak mohutnou silou a radostí, že z toho tryská další osoba.

(Louis Evely: Krédo, Grantis, Ústí n. Orlicí 1997, 147-48)