Způsobilost (Paul M. Zulehner)

Morální nauka křesťanských církví by už neměla lidem podsouvat nedostatek dobré vůle. Velmi mnoho lidí se pokouší s výraznou dávkou osobní zodpovědnosti s větším či menším úspěchem udělat, co je v jejich silách, a snaží se ke své situaci postavit s odvahou. Převedším by církve měly počítat s tím, že lidé většinou vědí, co je morálně vhodné, správné a dobré. Morální krize není krizí vědění o tom, co by člověku morálně pomohlo. Mohutné intervence církevního vedení v oblasti znalosti morálky člověka neučiní mravnějším.

Na co se ale často zapomíná, je morální způsobilost jednotlivých osob a také okolnosti, při nichž k morálnímu jednání dochází. Mnohá morální „selhání“, přesněji řečeno zaostávání za tím, co bylo poznáno jako mravně dobré, mají svou příčinu ve strachu, a tedy v morálním oslabení. Církve by mohly užitečně přispět k morálnímu jednání lidí, kdyby si všímaly tohoto oslabení jednotlivců, jež plyne ze strachu, a kdyby jim mohly být posilou. Znamenalo by to, že nejlepší pomocí k mravnímu jednání by bylo posílení schopnosti svobodně se rozhodovat a jednat. Namísto toho však sází církev z vlastního strachu na podřízení lidí normám a poučujícím autoritám.

To však konkrétnímu člověku nepomůže. Řešením nemůže být návrat k morálnímu řízení někým jiným, nýbrž pouze posílení morální kompetence samotné osoby. Vědomí o morálně žádoucím (o normě) je právě tak nezbytné jako morální síla osobnosti a vytvoření poměrů, které morální jednání umožní. (44-45)
(...)
Mají jít církve i nadále v důležitých morálních otázkách po snadnější cestě zdůrazňování morálních norem, aby si tak ušetřily poctivou diakonii v rámci společenství, ke kterým mají závazky? Mají snad pravdu ti, kteří se domnívají, že se křesťanská morálka mohla vytvořit teprve na půdě křesťanských společenství a v jejich rámci je spíše životaschopnou než v nezávazně moralizující instituci? (46)

(Paul M. Zulehner: Církev: přístřeší duše, Portál, Praha 1977, 44-46)