Velikonoční doba (cyklus A)
Velikonoční pondělí / Regine coeli - papež František (Když hlásáme Krista, Kristus přichází k nám)

Můžeme se ptát: proč právě ony? Z velmi prostého důvodu: protože ony byly první, kdo šel ke hrobu. Stejně jako všichni učedníci i ony trpěly tím, jak Ježíšův příběh zdánlivě skončil, ale na rozdíl od ostatních nezůstaly doma ochromené smutkem a strachem: brzy ráno, za východu slunce, šly uctít Ježíšovo tělo a nesly vonné masti. Hrob byl zapečetěn a oni se divily, kdo mohl odstranit ten těžký kámen (srov. Mk 16,1-3). Jejich vůle vykonat toto gesto lásky však převažuje nade vším. Nenechávají se odradit, vystupují ze svých obav a úzkosti. To je cesta k nalezení Zmrtvýchvstalého: vyjít ze svých obav, vyjít ze své úzkosti.

Podívejme se znovu na scénu popsanou v evangeliu: ženy přicházejí, vidí prázdný hrob a "s bázní a velkou radostí" běží - říká text - "oznámit to jeho učedníkům" (Mt 28,8). A právě když jdou tuto zprávu oznámit, přichází jim Ježíš naproti. Všimněme si toho dobře: Ježíš jim jde naproti, když ho jdou zvěstovat. To je krásné: Ježíš se s nimi setkává, když ho jdou zvěstovat. Když hlásáme Krista, Kristus přichází k nám. Někdy si myslíme, že způsob, jak zůstat Bohu nablízku, je nechat si ho pro sebe; protože když se odhalíme a začneme o tom mluvit, přijdou soudy, kritika, možná nevíme, jak odpovědět na některé otázky nebo provokace, a pak je lepší o tom nemluvit a uzavřít se do sebe: to není dobré. Místo toho přichází Kristus, když ho hlásáte. Krista vždycky najdete na cestě hlásání. Hlásej Krista a setkáš se s ním. Hledej Krista a setkáš se s ním. Vždy na cestě, to nás učí tyto ženy: Ježíše potkáváme tím, že o něm svědčíme. Uložte si to do srdce: Ježíše potkáváme tehdy, když o něm vydáváme svědectví.

Uveďme si příklad. Někdy jsme se dozvěděli úžasnou zprávu, například že se nám narodilo dítě. Jednou z prvních věcí, kterou uděláme, je, že se o tuto radostnou zprávu podělíme se svými přáteli: "Narodilo se mi dítě... je krásné". A tím, že jim to říkáme, si to také opakujeme a nějak to v sobě ještě více prožíváme. Jestliže se to děje u dobrých zpráv, každodenních zpráv nebo některých důležitých dnů, pak u Ježíše, který není jen dobrou zprávou, dokonce ani nejlepší zprávou v životě, ne, ale je život sám, je "vzkříšení a život" (J 11,25), se to děje neskonale víc. Pokaždé, když ho hlásáme, neděláme propagandu ani proselytismus, to ne: hlásat je jedna věc, dělat propagandu a proselytismus je věc druhá. Křesťan hlásá, ten, kdo má jiné cíle, prozelytizuje, a to je špatně. Pokaždé, když hlásáme, Kristus nám vychází vstříc. Přichází s úctou a láskou, jako nejkrásnější dar, o který se můžeme podělit. Ježíš v nás přebývá více pokaždé, když ho hlásáme.

Vzpomeňme si znovu na ženy z evangelia: hrob byl uzavřen kamenem, a ony přesto jdou ke hrobu; bylo tam celé město, které vidělo Ježíše na kříži, a ony přesto jdou do města, aby ho zvěstovaly živého. Drazí bratři a sestry, když se setkáme s Ježíšem, žádná překážka nám nemůže zabránit v tom, abychom ho zvěstovali. Pokud si naopak jeho radost necháváme pro sebe, je to možná proto, že jsme se s ním ještě skutečně nesetkali.

Bratři a sestry, před zkušeností žen se sami sebe ptáme: Řekněte mi, kdy jste naposledy svědčili o Ježíši? Kdy jsem naposledy svědčil o Ježíši já? Co dnes dělám pro to, aby lidé, které potkávám, dostali radost z jeho hlásání? A znovu, může někdo říci: “Tento člověk je klidný, je šťastný, je dobrý, protože se setkal s Ježíšem”? Lze to říci o každém z nás? Prosme Pannu Marii, aby nám pomohla být radostnými hlasateli evangelia.

Se svolením převzato z webu České sekce Vatican News.
Redakčně upraveno.