Sekce: Kázání

Velikonoce - triduum
Velký pátek / Kříž je místo, kde se setkává Boží touha po člověku a lidská touha po Bohu

Lidská setkání jsou něčím, co k životu potřebujeme a máme je rádi. Je to čas a prostor, který nás rozvíjí a dává nám zakusit, že o nás někdo stojí. Je to čas a prostor naslouchání si navzájem. Bavíme se, radujeme se. Máme příležitost druhé potěšit a zároveň se jimi nechat potěšit. Díky setkáním máme možnost stávat se těmi, kdo umějí dávat a umějí i přijímat. Jindy nám zase dávají příležitost sdílet svá trápení a smutek.

Pro taková setkání je důležité vybrat kromě správného času, kdy nebudeme jen koukat na hodinky a říkat: „Já už za chvíli musím běžet,“ také správné místo. Z toho důvodu se lidská setkávání odehrávají kolem něčeho, co nás spojuje. Táborový oheň, rodinný krb, prostřený kuchyňský stůl…

Když nás Bůh pozve na setkání lásky, kam nás pozve? Na jaké místo očekáváme, že přijdeme, když se chce potkat naše lidská touha po štěstí s Boží touhou po člověku?

Sejdeme se na kříži. Tedy lépe řečeno u kříže, protože kříž – toto místo setkání – už Bůh obsadil. A obsadil ho proto, aby nikdo z nás lidí na něm viset nemusel. Přestože člověk svým hříchem toto místo setkání vlastně vybral. Je to zvláštní… Člověk vybírá toto prapodivné místo k setkání a Bůh jeho volbu přijímá.

Proto je kříž místem setkání s dokonalou láskou. S láskou, která zve ke štěstí každého zcela a bez výjimky. Neboť Bůh si nedělá seznam, s kým je mu milé se setkat, koho uvidí raději a koho moc nemusí. Takový seznam neexistuje, protože se Bůh nechal přibýt na kříž za každého úplně stejně. Chtěl totiž, aby žádný lidský hřích a pád nikdy nikomu nezabránil v tom největším lidském přání: přání žít. Žít, rozvíjet se a jednou získat život věčný. Bůh nám ho chce darovat, chce ho s námi sdílet a těšit se s námi v jeho radosti. A proto byl ochoten vytrpět naše umírání, naše zoufalství, naši opuštěnost a naši smrt, aby měl s námi podíl úplně na všem.

Takový je náš Bůh! Není filozofickou doktrínou, není nazlobeným soudcem, který dává jen tomu, kdo si to nejvíce zaslouží. Není Bohem náboženství, které konstatuje, že život je utrpení, a to neskončí, dokud se nezbavíme příčiny veškerého trápení – našich vášní, tužeb a přání. Bůh po nás nechce, abychom se oprostili od touhy a přání být šťastní. Naopak! Přeje si, aby každý člověk na světě zatoužil po tom nejhlubším cíli ze všech svých přání: žít život v plnosti, hojnosti a mít život bez konce. Bůh po nás nechce, abychom se odnaučovali žít, abychom z pomyslné radosti odkrajovali a došli cíle tehdy, kdy radost vyčerpáme. Bůh na svět posílá svého Syna a nechává se přibýt na kříž, abychom měli hmatatelný důkaz jeho blízkosti a lásky v každé naší bídě a i v takových situacích věděli, že nám věčná radost není vzata, pokud ji sami neodmítneme.

Každé lidské setkání je dočasné. V určitou chvíli zkrátka skončí a je jen na nás, jak si dlouho po něm v sobě uchováme to, čím jsme se vzájemně občerstvili, pobavili či povzbudili. Kříž – setkání člověka s Bohem – je setkáním trvalým; resp. věčnosti otevřeným. Je neustále přístupné, abychom se mohli k němu vždycky navrátit a s díkem či prosbou Boha obejmout.

A pak mohli životem kráčet s vděčností, že pro objetí Boha rozepjal na kříži ruce On sám a ne já.

(P. Michal Hladík 29.3.2024 farnost Stodůlky)