To, co jsme vykonali, zůstane s námi navždy a navěky... - archiv citátů

16.12.2011, Karl Rahner

Křesťanství je víra v budoucnost.

Křesťanství je víra v budoucnost, blaženou, nekonečnou budoucnost, jež je nezahalenou přítomností nekonečného Boha - našeho věčného života. Existují pochopitelně lidé, jimž je představa takovéto budoucnosti vzdálená, a proto jim víra v ni připadá příliš iluzorní.
 
Avšak přece: skutečný křesťan vyhlíží do budoucnosti a je opravdovým křesťanem jen tehdy, když budoucnost miluje víc než přítomnost, když nezneužívá Boha a svůj věčný život k tomu, aby objasňoval a obhajoval přítomnost. Přítomnost je pro něj něčím předběžným, co je třeba překonávat, co pomíjí a není to jeho trvalým místem. V kritice současnosti žije pro nekonečnou budoucnost. Jestliže chceme určitou formou vyjádřit jeho zásadní postoj, nemůžeme říci, že je konzervativní. Křesťan totiž nemůže pokládat nebe jako odměnu za konzervování současnosti, když jinak považuje neustálý běh času, trvalé rozpadávání se každé přítomnosti a střízlivý odstup od pozemských věcí za měřítka k tomu, že svět i on sám jsou skutečně ještě na cestě; když to vše považuje za kriterium, zda skutečně na cestě být chce a zda přijímá neustálé změny vnitřního i vnějšího života jako podklad víry v budoucnost, která nastane.

Jestliže však křesťan je takto člověkem budoucnosti, není v protikladu k jiným lidem opírajícím se o budoucnost žádným utopistou. V dějinách posledních staletí byli ovšem křesťané a snad i konkretní církev často reakční. Bránily se zastaralé ústavní listiny, společenské řády, druhy kultury, zastaralé postoje ve vědeckých oborech tak, jakoby křesťanství s nimi stálo nebo padalo. Docházelo k odporu vůči fázím budoucnosti, jež stejně nastaly, nastat musily nebo nastat mohly, které v žádném případě nebyly horší než období, na která si lidé zvykli a jež teď byla bráněna jako něco, čeho se nelze vzdát. To vše se nedá lacině omlouvat.

Avšak tyto reakční a konzervativní postoje obsahovaly i něco jiného: odmítání světského utopismu. Křesťan očekává skutečnou, dokonanou budoucnost od skutku Boha, od příchodu jeho království, jeho milosti, nikoliv na základě pouhého výsledku světských dějin, které člověk sám vytváří a řídí. A proto nemůže být fanatikem vlastních cílů, které si sám na tomto světě stanovil. Opakuji: jelikož křesťan si příliš uvědomoval své bytí pouze na základě určitých existenciálních vrstev, jež jsou sociologicky nezbytně konzervativní, byl často líný a pohodlný, konzervativně oddán stávajícím poměrům, protože jako křesťan ví, že zítra - stejně jako dnes - budou panovat hřích, utrpení a smrt, marnost a rozklad. Nepochybně se dříve příliš rychle přikláněl k názorům, že zná meze toho, co je na tomto světě pro člověka možné, a projekty budoucnosti od jiných lidí se mu příliš rychle jevily jako výraz bezbožné pýchy. Když se odvolával na neměnné přirozené právo, zaměňoval příliš často jeho věčnou podstatu s jeho časově podmíněným projevem, na který byl zvyklý. Ale i tak z hlediska veřejného zájmu je takovýto křesťan méně nebezpečný než člověk-nekřesťan oddávající se světským utopiím. Neboť tento druhý chce ještě prožít spásnou budoucnost završení v rámci světa, musí ji proto přivést do fáze realizace, musí nenávidět lidi, kteří brání této budoucnosti. Je nutně netrpělivý, nemůže mít požitek z přítomnosti, která mu slouží jen jako surovina pro budoucnost. Je fanatikem plánů a programů, kterým musí obětovat současnost a její lidi. Současnost má pro něj smysl jen do té míry, nakolik je sama rozkládající se možností budoucnosti. Kdo takto myslí a cítí, kdo nemůže vůbec "kontemplativně" nalézt v přítomnosti to, co je setrvalé a co má plnost smyslu, kdo hodnotí odpočinek jen jako shromažďování sil pro práci a tuto práci jen jako otročení budoucnosti, je utopista. Křesťan se mu jako člověk božsky působeného adventu věčné budoucnosti staví na odpor, i když oba - křesťan i utopista - jsou lidé budoucnosti. ...


Celý text naleznete zde


***

Další texty k tématu naleznete zde

[nahoru]

Čtení z dnešního dne: Čtvrtek 27.7.

Ex 19,1-2.9-11.16-20b; Mt 13,10-17

Komentář k Mt 13,10-17: Stále být ve střehu, stále pozorovat a naslouchat, to je recept proti „otupění srdce“. To hrozí tím víc, čím jednodušeji a snadněji prožívám „svou víru“.

Zdroj: Nedělní liturgie

Mediálně spolupracujeme:

CSM 2017 Olomouc / Celostátní setkání mládeže 15. - 20. 8. 2017

Festival United 24.8. - 26.8. 2017 Vsetín

Václav Dvořák († 30. 7. 2008)

(27.7.2017) Mons. Václav Dvořák (1921 - 2008) byl jedním z kněží, jejichž víra byla tvrdě zkoušena nejdříve v...

Svatá Marie Magdalena (Magdalská, Magda) – svátek 22.7.

(20.7.2017) Kdo vlastně byla Marie Magdalská? Ještě donedávna se v ní spojovaly celkem tři ženské postavy známé z...

Sv. Eliáš (20.7.)

(18.7.2017) V náboženských dějinách Izraele hráli velkou roli proroci. Mezi nimi vyčnívá postava Eliáše, kterého Bůh...

17. července 1794 bylo popraveno šestnáct karmelitánek

(16.7.2017) z kláštera Compiègne u Paříže

Prosba o Vaši pomoc

(12.7.2017) Svou krví můžete zachránit život. Hledá se akutně dárce kostní dřeně pro 16 letého Jakuba z Brna.

Josef Toufar - výročí narození 14.7.1902

(12.7.2017) Josef Toufar - kněz umučený komunisty - se narodil 14.7.1902

Sv. Benedikt z Nursie (11.7.)

(10.7.2017) Sv. Benedikt měl zásadní vliv na rozšíření křesťanství na evropském kontinentu.

Svatí Cyril a Metoděj (5.7.)

(3.7.2017) svátek 5.7.