V prvním ročníku kněžského semináře
jsem nastoupil na nucené práce v Říši

Bylo 22. října 1942 a byly první přednášky. Najednou přišel pan rektor Reban a říkal: „Vážení, jsou tady z Němci a chtějí, abychom okamžitě přerušili studium. Musíte si všechno sbalit a jít na pracovní úřad.“  Tam nás všech 110 bohoslovců označili za "schopné“ pro totální pracovní nasazení v Říši. Měli jsme čtyřiadvacet hodin na přípravu k odjezdu do Reichu.

Druhý den nás strčili v noci do vlaku a jeli jsme do zbrojovky v Linci. Tam nás rozdělili do práce. Mne dali spolu s pár klukama ze semináře k zedníkům, protože se ještě stavěly nové haly. Šéfoval tomu mladý inženýr, který se k nasazeným choval velice dobře a zajistil nám pracovní hadry. Někteří kluci se totiž vůbec nestihli dostat domů a jeli do Lince v klerikách – koukali na ně jak na zjevení.

Továrna vyráběla pro Wehrmacht lehké tanky značky Tiger, které byly na svou dobu vynikající. Do Lince se přivážela železná ruda ze Švédska, ve fabrice byly vysoké pece, z těch ruda plynula do jednotlivých oddělení, kde navazovala výroba, až nakonec vyjel hotový tank. Pořád přibírali lidi, až měla fabrika 65 tisíc dělníků z celé Evropy.

Seznámil jste se s nějakými zajímavými cizinci?

Velice jsem se skamarádil s francouzskými bohoslovci, což mi po válce velmi pomohlo. To už jsem ovšem nebyl u zedníků, ale v kanceláři jako Lohnbuchhalter, neboli mzdový účetní. Němci totiž prohráli u Stalingradu a přišli tam o desítky tisíc lidí. Sesbírali potom všechny zbylé Němce a Rakušany a posílali je na frontu. I z fabriky jich musela spousta odejít. Protože jsem měl maturitu, tak jsem byl za někoho jako náhrada. Počítal jsem mzdy pro 300 lidí a z těch bylo dost Francouzů. Ve škole jsem se učil francouzsky čtyři roky, tak jsem jim dobře rozuměl a začal se s nimi scházet.

Ale nad sebou jste ještě někoho měl, ne?

Jistě, šéfa. To byl kovaný nacista, měl mnoho funkcí. Často mě mírně provokoval. Třeba mi jednou povídá: „Herr Tforžak, po válce chcete dál studovat teologii?“ Já jsem odpověděl, že samozřejmě. On říká: „A co když už po válce žádná teologie nebude?“ Já povídám: „Teologie bude, ale my možná ne.“

Ale zároveň mi dost důvěřoval. Říkal: „Vy jste přece pastor, tak musíte dělat jen dobro.“ Já povídám: „Snažím se.“ Dokonce jsem mu několikrát pomohl, když byl vybombardovaný. On byl kromě jiného přísedícím u soudu, který udílel přísné tresty za sabotáže ve fabrice. Jednou jsem zjistil, že mají být souzeni čeští dělníci. Přišel jsem za ním a začal vyjednávat, jestli by se za ně nepřimluvil. Byl silný kuřák, a tak jsem nabízel cigarety. Po delším vyjednávání jsme skončili na 200 cigaretách za osvobození jednoho kluka. Tak jsme jich zachránili několik.

Měli jste čas i na nějaký duchovní život?

Chodili jsme s některými bohoslovci na mše a na faru, kde k nám byli velice vstřícní dva rakouští kněží a půjčovali nám literaturu. /…/ Zajímavé bylo, že nám pak povolili v jednom kostele i českou mši. Vedl ji jeden linecký jezuita, který uměl dobře česky. Časem jsme mohli i stručně kázat. Scházelo se nás tam dost. Zjistili jsme, že v kapucínském klášteře je páter Remigius z Moravy. Navštívili jsme ho a on nám byl každou sobotu k dispozici jako zpovědník.

Přežívání pod padajícími bombami

Jaké byly ve fabrice pracovní podmínky?

Tam se muselo hodně makat. Občas jsme dřeli i přes noc. Ze začátku byly podmínky dobré, protože jižní fronta byla ještě v Africe. Ale v roce 1943 už se Amerikáni přesunuli z Afriky přes Sicílii do jižní Itálie, takže mohli lítat a bombardovat města ve střední a severní Evropě. A taky to využili.

Bombardovali taky Linec?

Ono to bylo složitější. Svazy bombardérů lítaly denně. Vždycky to začalo asi v jedenáct a trvalo do dvou. Američani většinou pokračovali dál do Německa. Přes Linec jen lítali, ale při poplachu se stejně musela přerušit práce a lidi se schovali, nebo šli do krytu. Jenže jak pořád nad Lincem jen přelétávali a nikdy nic neshodili, tak jsme si zvykli nebát se. Říkali jsme si: „Rakousko a Čechy bombardovat nebudou.“ Jenže to jsme se spletli.

Bylo to takhle v červnu, byla jasná obloha, slunce krásně svítilo, lidi se opalovali na břehu Dunaje, pod vrbami. A najednou vidíme spoustu letadel. Až z rozhlasu jsme se později dozvěděli, že to byl svaz 1 200 letadel! A šli na naši fabriku a rozsekali ji. Udělali první nálet, pak se otočili a udělali druhý.

Lidi nálet nečekali, takže hlavní kryt byl neobsazený, a já jsem se do něj dostal. Ten bunkr byl blízko mého pracoviště, měl čtyři poschodí nad zemí a tři pod zemí. Střecha měla tři metry železobetonu, a stěny byly po dvou metrech železobetonu, takže tam se nic stát nemohlo. Ale když jsme vlezli dovnitř a začaly padat bomby, tak zhaslo světlo a bunkr se začal zdvíhat a klesat. Bomby měly takovou sílu, že nadzvedávaly celou stavbu najednou! A navíc lítaly střepiny od bomb a narážely na stěny. To byl šíleně děsivý zvuk, takové zvláštní zvonění. Lidi z toho byli psychicky úplně vyřízení. Bylo to opravdu nesmírně kruté. Lidi při tom křičeli úzkostí a strachem, brečeli a váleli se jeden přes druhého. Chytali se v té tmě a drželi se vzájemně za ruce.

Když jsme vylezli ven, budovy byly rozsekané a všecko zdemolované. U fabriky bylo hodně kolejí, protože tam jezdily vlaky. Ty koleje byly vyrvané a trčely ve vzduchu třeba až do desetimetrové výšky. Lokomotivy byly rozbité. Byla to děsivá spoušť.

Nejhorší bylo, když jsme se pak scházeli na pracovišti. Najednou ten nepřišel, ten nepřišel – a už jsme je nikdy neuviděli a nestihli jsme se rozloučit. Lidi, kteří se nestihli schovat a vůbec si nálet nepřipouštěli, většinou byli mrtví. V Linci tehdy zahynulo asi tři a půl tisíce lidí.

Opakovaly se podobné nálety často?

Tohle byla první zkouška a pak pokračovaly další, skoro každý den. Lidi se snažili někam uklidit, ale někdy bohužel nebylo kam. U lágru byl jediný kryt asi pro 1000 lidí a do toho jsme my jako cizinci nesměli, to bylo pro Němce a Rakušany. Jen někdy se nám tam v tom zmatku, co vždycky nastal, podařilo dostat.

To jste tím pádem mezi sebou nemohli mluvit, ne?

Jedině německy. Pokud jsme se tam nedostali, museli jsme zůstat venku, v baráku anebo někde po různých sklepech, ale tam nebyla žádná ochrana. Lidi si sice vykopali takové strouhy, něco jako výkopy pro kanalizaci, ale ty byly otevřené a tos musel jenom doufat, že nepřijde plný zásah…

Kolikrát jsme šli ráno do práce ulicí, která byla celkem zdravá a když jsme šli domů, už z ní zbyly jenom sutiny. Amerikáni bombardovali každý den, mimo neděle. To bylo štěstí. Mohli jsme jít do kostela a místní si trošku odpočinuli. Později začali lítat i Britové. To bylo šílené: ve dne bombardovali Amerikáni a v noci Britové!

Město bylo rozsekané na nudle a padly tam tisíce lidí. Bylo to pro místní lidi velmi zničující, hlavně pro ženy, protože chlapi byli na vojně. Ženské si neodpočinuly, nevyspaly se a musely neustále být s dětmi. Kolikrát je ani nechtěly pouštět do škol, protože jednou taky dostala plný zásah škola. Druhý den jsem šel do kostela a dodneška to vidím před sebou, jak tam bylo narovnaných dvě stě dětských rakví...

Mluvil jste o psychickém vypětí. Jak se to projevovalo na lidech?

Často někdo na hranici šílenství začal utíkat domů, aniž by věděl, co dělá. Němci ho chytli a zavřeli do lágru. Tam to bylo ještě tvrdší. Mezi dozorci byli ukrajinští nacionalisti, kteří spolu s Němci bojovali proti Rusům. Když tam někdo vydržel měsíc, tak to byl zázrak. Kdo neměl víru a velkou naději, tak strašně trpěl. Strašně.

Bombardování působilo nesmírné škody nejen na majetcích, ale i na morálce lidí, protože hlavní heslo bylo: „Zachraň sám sebe.“ I kdybys měl někoho odstrčit, obejít, i kdyby tam měl druhý zůstat, hlavně musíš utéct ty.

A vy sám jste byl připravený na smrt?

Byl, ale ne že bych na ni čekal. Já měl štěstí. Jednou takhle v sobotu v poledne jsme už nálet nečekali a byli jsme už z práce na lágru. Já jsem jako vždy pustil svoje rádio, krystalku, a najednou slyším: „Svazy letadel se blíží od Vídně k Linci!“ Tak jsem zařval na kluky a utíkali jsme ven, do lesa – tam, byly ovšem muniční sklady, o kterých jsme nevěděli.

Cestou jsem chytil traktor. Řídil ho nějaký Talián. Snažil jsem se mu naznačit, že potřebuju odvézt k lesu. On mávl rukou, tak jsem skočil na vůz a jak tak jedeme, už začalo střílení proti letadlům a svištěly první úlomky. Jakmile se jich pár trefilo do traktoru, tak už jsem nečekal, seskočil a vlít´ do lesa.

Tam jsem narazil na dřevěnou boudu, kde bylo na patře seno. Dodneška si přesně pamatuju, jak na podlaze ležela otýpka slámy a dřevěný dekl na sud nebo na džber. A teď jsem slyšel, jak se to venku stupňuje a jak se země začíná chvět. Tak jsem se v pudu sebezáchovy přichoulil k té otýpce a dekl jsem si dal přes hlavu a začal jsem se usilovně modlit.

Pak hluk natolik zesílil, že jsem si musel zacpat uši, a lítal jsem nahoru a dolu. Po chvíli najednou začalo ticho a přestávaly pohyby půdy. Zvedl jsem hlavu a shodil ze sebe dekl. A koukám: nad sebou modré nebe, bouda pryč a kousek ode mě díra od bomby! On ten výbuch působí jako hmoždíř. Když bomba dopadne, tak tím tlakem vzduchu všechna hmota kolem kráteru vyletí nahoru. A ta tlaková vlna šla přese mě a vzala boudu. To jsem si říkal: „Venco, máš ty ale štěstí.“

Když to opravdu utichlo, šel jsem zpátky k silnici a vracel se na lágr. Jenže letci se otočili a začalo to znovu. Tak jsem vlítnul do jednoho z kanálů pod silnicí, kde už bylo několik rodin, hlavně ženy a babičky s dětmi. Vchody měli zakryté dekou. To se běžně dělávalo. Do obou otvorů se věšely kabáty nebo deky, aby v případě, že by bomba dopadla vedle, tlakový naráz všechno nezničil a aby lidi vevnitř neohluchli.

Když to přešlo, vylezli jsme ven a hodně domů kolem silnice bylo úplně rozbořených a když jsme šli kolem, slyšeli jsme z nich nářek lidí. Pomáhali jsme těm lidem dostat se z trosek a tak jsem se na lágr vrátil až pozdě večer. Kluci už se za mne modlili jako za nebožtíka.

Osobní setkání s Hitlerem

Neměli jste na ty Američany a Brity nakonec taky vztek?

Ani ne. Museli jsme to brát tak, že je to potřeba. Bylo nám jasné, že Hitler sám nepovolí za žádnou cenu, že to je šílenec, který by byl schopný poslat na smrt všechny Němce, jen kdyby on sám měl navrch. Já jsem se s ním dokonce setkal.

Jednu neděli v roce 1944 jsme nějak museli zůstat v práci a najednou někdo přiběh´ do kanceláře a křičí: „Führer ist da!“ On měl totiž v Linci pochované rodiče, tak prý byl na hrobě, a kromě toho se šel podívat do našich výrobních hal, kde už vyjížděly hotové tanky. Všickí běželi a my jsme se tam taky nahrnuli.

Stáli jsme u jeho auta. Za ním bylo ještě asi 20 aut esesáků. Když šel Adolf zvolna k autu, procházel těsně kolem mne. Jak jsem mu viděl do obličeje, překvapilo mě, že to není ten energický vůdce, jak jsem ho znal z projevů. Byl vážný, plný starostí a vypadal unaveně. Sklonil jsem se k Frantovi Klepáčů: „Čověče, my jsme voli, takhle blízko něj, a my nemáme ani kudlu v kapse.“ Kdybych býval po něm šáhnul, tak jsem ho měl v ruce.

Dav pořád skandoval, i když Hitler už nastoupil do auta. Ženské za nim dokonce kus běžely a mávaly mu. Byla tam i jedna Rakušanka z kanceláře, kterou jsem znal. Pak jsem ji říkal: „Ty Andělo, ty potvoro, co jsi za nim letěla jak blbá? Vždyť vás Rakušáky zatáhnul do války a zbídačil!“ A ona nic neříkala, ale byla na mne hodně naštvaná. Měl jsem strach, jestli mě neudá, ale nakonec se nic nestalo.