Mnozí lidé se chlubí tím, co nemá žádnou hodnotu

11.3.2013, František Lukeš

Mnozí lidé se chlubí tím, co nemá žádnou hodnotu
Foto: IMa

V Činěvsi u nás na faře pobývala v létě jedna rodina se dvěma malými dětmi. Ten menší ještě tenkrát chodil na nočník. Jednou si ho zase vzal a šel s ním na zahradu. Nechali jsme ho být a nestarali se o něj, bylo plno jiné práce a zahrada byla navíc důkladně oplocena.

Když se chlapeček dlouho nevracel, nastala po něm sháňka. Hledali jsme jej na zahradě, po čase s určitou úzkostí. Když nic jiného nezbývalo, opustili jsme zahradu a branou vyšli ven. Tam jsme ho našli.  Seděl na nočníku právě uprostřed silnice. Kdyby cokoliv jelo, nemohlo by se mu vyhnout, silnice tam byla hodně úzká.

Když jsem k němu došel, seděl pokojně na svém nočníku, jako by se nic nedělo. Pověděl mi: „Podívej, strejdo, co jsem udělal.“ Zvedl se a s velikou chloubou mi předvedl, co se mu podařilo. Tvářil se při tom skutečně vítězně. Odvedli jsme ho na faru a on si odnášel nočník, který si nenechal vzít, jako by nesl vítěznou trofej.

Píši o tom proto, že mne tato drobná příhoda vlastně po celý život velmi poučila. Čím se totiž může člověk chlubit a čím se často lidé v podstatě chlubí? Ten hoch byl malý, ale oni se i velcí chlubí tím, co vlastně ani cenu nemá.  Jsou skutečnosti docela samozřejmé, které jsou povinností každého člověka.

Jedno antické úsloví zní: „Ten národ zahyne, kde lidé konají jen svou povinnost.“ Národy tedy zachraňuje především to, co člověk koná navíc, nad rámec svých povinností. Chlubit se něčím, co je v podstatě pro člověka samozřejmé, je zbytečné.  Na druhou stranu jsme ale v podstatě rádi, že se něco dobrého koná, že se člověk snaží něco skutečně dobrého po sobě zanechat, i když při tom má rád nějaké fanfáry.  A dělá vše uprostřed ulice, aby byl viděn a obdivován. Evangelium mluví o tom, že nemá vědět pravice, co dělá levice. A že člověk nemá čekat na obdiv a vděčnost druhých, neboť tak už by dostal svou odměnu. Právě zde nám musí stále zaznívat závěrečné pochlubení svatého Pavla: „Dobrý boj jsem bojoval, víru jsem zachoval...“

Asi jenom tím se člověk může před Bohem chlubit, že správně žil podle svého svědomí, že v sobě samém nechal vítězit jen dobro.

Aby teprve v nebi mu byla dána koruna spravedlnosti.

 

 

Se svolením zpracováno podle knihy
František Lukeš: „Mám tolik práce, že si jdu raději lehnout“,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Redakčně upraveno

František Lukeš (1921 – 1998) byl oblíbený český kněz, pedagog a spisovatel. Po vystudování Obchodní školy vstoupil do kněžského semináře a byl vysvěcen na kněze v roce 1947 - rok před komunistickým pučem. V době socialismu byl komunistickou mocí šikanován a překládán na "nevýznamná" působiště. Po listopadu 1989 mu vyšlo několik úspěšných titulů. Texty Františka Lukeše na webu pastorace.cz

Autor: František Lukeš   |   Tisk   |   Poslat článek známému
Témata: pýcha  |  Poslání  |  Společnost  |  politika  |  Vděčnost

[nahoru]

NAVRCHOLU.cz

Praktické odkazy

 

 

Nejčtenější články za 30 dní

3.8.2016
Mnozí lidé vykonali velké věci, sami ale padli

7.8.2016
František nebo Dominik?

12.8.2016
Maria bojuje po našem boku

Náhodný tip

´Pobožný lenoch´? Svatý Izi...
Izidor "rolník" (1080-1130) pracoval na polích u statkářů. Během...





Mapa webu  |  NETservis s.r.o. © 2016

© 2000 - 2016 Pastorace.cz