19. 3. 2019 , Anselm Grün (Foto: ima)

Pyšný člověk začne sám sebe obelhávat

kříž za mříží, vězení, kobka

Odvaha k pravdě
o sobě i o druhých

Svatý Bernard z Clairvaux definuje pokoru jako verissima sui agnitio, jako naprosto pravdivé poznání sebe samého. Pokora tedy souvisí s pravdou, pokora je odvahou k pravdě. Pokora poznává skutečnost takovou, jaká je, ať už se týká mé osoby nebo mého okolí. Pokora je realistická, zatímco pýcha půdu reality opouští. V pokoře rozhodně nejde o nějaké umělé sebeponižování, nýbrž o odvahu postavit se pravdě čelem. Odvaha k pravdě, to je především odvaha k nepřikrášlujícímu sebepoznání, odvaha vzdát se veškerého vytěsňování, dostat se na kobylku sobě samému a odhalit své chybné postoje. 

V pokoře se člověk nevidí jenom ve své slabosti,
ale i ve své velikosti

Pokora nespočívá v tom, že se budu dělat menším, než jsem, nýbrž v tom, že se budu vidět takový, jaký skutečně jsem. Pro církevního otce Augustina je pokora uznáním vlastní míry. V pokoře se člověk nevidí jenom ve své slabosti, ale i ve své síle, nejen ve své nízkosti, ale i ve své velikosti. Jedině člověka, který uznává své lidství, může Bůh zbožštit. 

Bez pokory člověk začne vytěsňovat
svoje osobnostní stránky, které mu nejsou vhod

Sebepoznání nutně vyžaduje pokoru. Bez pokory totiž člověk v sobě začne vytěsňovat ty osobnostní stránky, které mu nejsou vhod, protože zraňují jeho vnitřní pýchu. Aby se tedy člověk dovedl dívat na vlastní já bez předsudků, potřebuje pokoru. Jedině uznání vlastních slabostí nás může chránit před mechanismy, které vedou k vytěsňování našich slabostí. Pokora zná správnou míru, zatímco pýcha nikoli. Bezuzdnost pyšného, který se nenechá nikým, ani samým Bohem, usměrnit, vede ke ztrátě smyslu pro skutečnost, k sebeiluzi a k sebeklamu. Pyšný se bouří proti skutečnosti a žije tak v nezměrné fikci.

Pyšný člověk začne sám sebe obelhávat

Papež Řehoř Veliký říká, že pyšný člověk není kvůli své nadutosti schopen poznávat skutečnost takovou, jaká je. Pyšný nepoznává pravdu, svět ani sebe samého. Aby se dokázal prosadit ve světě takovém, jaký je, musí se vůči němu obrnit. Jedině tak totiž dokáže žít ve svém zastírání pravdy, aniž by byl nucen čelit skutečnosti. Kdo si udržuje iluze o sobě samém, nakonec začne sebe samého obelhávat. Pyšný člověk lže sám sobě, jen aby se nemusel podívat pravdě do tváře.

Pyšný člověk se ztotožňuje se svým úřadem

Pašný člověk se vychloubá hodnotami a idejemi, které jsou mimo něho a kterým se sice může oddat, ale nemůže si je nárokovat. Jde například o situaci, kdy se někdo ztotožňuje se služnou či úřadem, který zastává. Úřad je ale něco neosobního, něco, co přesahuje jednotlivce, co vzniklo na základě konsensu společnosti a v průběhu dlouhých historických procesů. Jestliže se ztotožňuji se svým úřadem, chovám se tak, jako kdybych já sám byl tím vším, co je úřad. Tím jsem se ale mimořádně povýšil a uzurpoval si vlastnosti, které v žádném případě nejsou ve mně, nýbrž mimo mně.

Když ze sebe pyšný člověk dělá náboženskou normu…

Ještě horší je to v případě, kdy se člověk ztotožňuje s náboženskými idejemi a činí ze sebe normu pro druhé. Namlouvá si, že je povznesen nad svého neosvíceného bližního a povyšuje se nad city a postoje druhých. Tato inflace vede ke ztrátě duševní rovnováhy, k emocionálnímu chladu a ke ztrátě smyslu pro skutečnost.

Existuje cesta ven z pýchy -
- lidově řečeno "rytím držkou v zemi"

Empirická zkušenost ukazuje, že pyšný člověk může být uzdraven pouze za cenu morálních proher. Jedině ten, kdo si pořádně natluče nos a kdo si bytostně uvědomí, že to, co ho bolí, je opravdu jeho nos, může být znovu postaven na pevnou půdu skutečnosti. Jenom ten, kdo leží na zemi (humus), dokáže pokorně (humilis) přijímat vlastní lidství. 

Se svolením zpracováno podle knihy:
Anselm Grün, Pokora a zakoušení Boha
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství
www.kna.czwww.ikarmel.cz
Redakčně upraveno, nadpis a mezititulky redakční. 
Širší verzi tohoto textu naleznete zde

Čtení z dnešního dne: Sobota 20.4.

Gn 1,1 – 2,2; Gn 22,1-18;; Ex 14,15 – 15,1; Iz 54,5-14; Iz 55,1-11; Bar 3,9-15.32 – 4,4; Ez 36,16-17a.18-28; Epištola Řím 6,3-11; Mk 16,1-7

Komentář k Epištola Řím 6,3-11; Žl 118: Ponoření do vody, která umývá, je příslibem nového života. Mohu začít nově žít už od této chvíle. Ve sjednocní s Jeho osudem, tedy i s nadějí na vzkříšení!

Zdroj: Nedělní liturgie

Proč se Velikonoce nazývají Velikonoce?

Proč se Velikonoce nazývají Velikonoce?
(22. 4. 2019) Proč neříkáme třeba Vajíčkonoce? Nebo Jaronoce?

Velikonoce - svátky jara?

(21. 4. 2019) Velikonoce jsou svým původem svátkem jara. Již ale Židé dali kananejskému pohanskému svátku jara zcela nový význam...

Velikonoce

Velikonoce
(21. 4. 2019) Květná neděle, Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílá sobota; velikonoční noc (vigilie), příběh Velikonoc

P. Emil Kapaun - výročí narození 20. 4. 1916

P. Emil Kapaun - výročí narození 20. 4. 1916
(19. 4. 2019) Emil Kapaun byl Americký katolický kněz s českými kořeny, který zahynul v zajateckém táboře v Severní Koreji v roce...

Bílá sobota

(18. 4. 2019) Bílá sobota je druhým dnem, kdy Ježíš ležel v hrobě. Den zmatku a ticha. Ježíšovi učedníci byli v tento den...

Velký pátek

(18. 4. 2019) Velký pátek je připomínkou utrpení a smrti Ježíše Krista na kříži.

Zelený čtvrtek

(17. 4. 2019) Význam a obsah Zeleného čtvrtku. Proč je zelený?

Spouštíme novou službu – texty P. Richardse v češtině

Spouštíme novou službu – texty P. Richardse v češtině
(17. 4. 2019) Americký kněz P. Larry Richards zveřejňuje každý den na svém twittrovém účtu kratičký komentář k nějakému...

Rodinný život 2/2019

Rodinný život 2/2019
(16. 4. 2019) Ženy a muži – rozdílné světy, které se snaží najít vzájemnou rovnováhu. Dvě strany jedné mince. Jsou ženy horší...