Náš život se může stát plodným, jako byl život Mariin - archiv citátů

26.6.2015, Terezie z Lisieux (sv. Terezie od Dítěte Ježíše) (Foto: IMA)

Smrt neničí nic, co je dobré

Smrt neničí nic, co je dobré

Svatí mi dodávají odvahy v mém vězení. Říkají mi: Dokud jsi v řetězech, nemůžeš plnit své poslání, ale později, po smrti, nastane čas pro tvou práci a úsilí. (sv. Terezie od Dítěte Ježíše)

Poslání, která nás čekají po smrti

Ve svědectvích svatých můžeme najít četné výroky, představující pozemský život jako pouhý počátek skutečných poslání, která na nás čekají po smrti. Ani slovo o nějaké stagnaci, nirváně, povalování se po obláčcích a vyzpěvování duchovních písní. Svatá Terezie od Dítěte Ježíše prohlašovala, že po své smrti bude sestupovat na zemi a že teprve tehdy započne její skutečné poslání apoštola kráčejícího křížem krážem všemi světadíly.

Smrt neničí nic, co je dobré

Podobné vyznání známe i z úst svaté Faustyny: „Vidím a jasně si uvědomuji, co se se mnou děje. Navzdory starostlivosti představených a péči lékařů se moje zdraví vytrácí a uniká, ale nesmírně se raduji z tvého povolání, můj Bože a má lásko, protože vím, že s okamžikem smrti začne mé poslání.“ Na jiném místě napíše: „Když jsme odcházeli od lékaře a zastavily se na chvilku v kapli sanatoria, v duši jsem zaslechla slova: ‘Dítě moje, ještě pár kapek do kalicha, už zanedlouho.’ Duši mi zaplavila radost. Bylo to první zavolání mého Ženicha a Mistra. Mé srdce se rozněžnilo a v jediném okamžiku se má duše ponořila do moře Božího milosrdenství; pocítila jsem, že teď naplno začíná mé poslání. Smrt neničí nic, co je dobré.“

Se svolením zpracováno podle knihy:
Jerzy Zielinski, 365 dní s Mystiky Karmelu,
kterou vydalo karmelitánské nakladatelství.
Redakčně upraveno

 

[nahoru]

Čtení z dnešního dne: Neděle 30. 4.

Sk 2,14.22b-33 ; Žalm 16; 1 Petr 1,17-21
Lk 24,13-35

Zklamání. Tak by se dala charakterizovat nálada, se kterou vyšli z Jeruzaléma dva učedníci a směřovali pryč. Odcházejí, protože očekávaný mesiáš je zklamal. A oni tak doufali… Mnohokrát v životě jsme podobné zklamání mohli okusit. Měli jsme jasnou představu, jak se věci mají odehrát, ale vše jako by se pokazilo. V takových chvílích si člověk sice řekne: „Ať se děje Boží vůle“, ale v srdci jde zjevně o hořkost. A právě v této chvíli k učedníkům Pán přistoupí. „Ty jsi snad jediný, kdo neví…“ Paradoxem té chvíle bylo právě to, že jako jediný přesně ví! Ví, jaký je smysl událostí, utrpení, bolesti. Ví, jak vypadá skutečné Boží vítězství. Učedníci poznali Krista při eucharistii. Teprve tehdy jim došly všechny souvislosti. Eucharistie je mocný nástroj víry. A tato nabídka leží také před námi.