papež František | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus B)
19. neděle v mezidobí - B / Angelus - papež František

V evangeliu dnešní liturgie Ježíš pokračuje v kázání lidem, kteří viděli zázrak rozmnožení chlebů. A vyzývá tyto lidi ke kvalitativnímu skoku: poté, co připomněl manu, kterou Bůh nasytil otce na dlouhé cestě pouští, vztahuje nyní symbol chleba na sebe. Jasně říká: "Já jsem chléb života" (J 6,48).

Co však znamená chléb života? K životu člověk potřebuje chléb. Kdo má hlad, nežádá rafinované a drahé jídlo, ale chléb. Lidé bez práce nežádají vysoké platy, ale "chléb" v podobě zaměstnání. Ježíš se zjevuje jako chléb, tedy to podstatné, nezbytné pro každodenní život, bez něhož věci nefungují. Nejen jeden chléb mezi mnoha jinými, ale chléb života. Jinými slovy, bez něho spíše přežíváme než žijeme: protože jen on živí naši duši, jen on nám odpouští to zlo, které sami nedokážeme překonat, jen on nám dává pocit, že jsme milováni, i když nás všichni zklamou, jen on nám dává sílu milovat a jen on nám dává sílu odpouštět v těžkostech, jen on dává srdci pokoj, který touží, jen on dává život navěky, když život zde končí. On je podstatným chlebem života.

"Já jsem chléb života," říká. Zůstaňme u tohoto krásného Ježíšova obrazu. Mohl to také vysvětlit, demonstrovat, ale - jak víme - Ježíš mluví v podobenstvích a v tomto výroku, "Já jsem chléb života", skutečně shrnuje celou svou bytost a celé své poslání. "Já jsem chléb života". To se plně projeví na konci, při Poslední večeři. Ježíš ví, že ho Otec žádá nejen o to, aby krmil lidi, ale aby dal sám sebe, aby rozdal sám sebe, svůj život, své tělo, své srdce, abychom my měli život. Tato Pánova slova v nás probouzejí úžas nad darem eucharistie. Nikdo na tomto světě, ať už má druhého člověka rád sebevíc, se pro něj nemůže stát potravou. Bůh to dělal a dělá, a to pro nás. Obnovme svůj úžas. Dělejme to tak, že se budeme klanět Chlebu života, protože klanění naplňuje život úžasem.

V evangeliu se však lidé místo úžasu pohoršují, trhají si šaty. Myslí si: "My toho Ježíše známe, známe jeho rodinu, jak nám může říct: Já jsem chléb, který sestoupil z nebe?" (srov. v. 41-42). Možná jsme pohoršeni i my: více by nám vyhovoval Bůh, který je v nebi a nevměšuje se do našich životů, zatímco my si můžeme spravovat své záležitosti tady dole. Na druhé straně se Bůh stal člověkem, aby vstoupil do konkrétnosti světa, aby vstoupil do naší konkrétnosti, Bůh se stal člověkem pro mě, pro tebe, pro nás všechny, aby vstoupil do našich životů. A všechno, co se týká našeho života, ho zajímá. Můžeme mu vyprávět o svých pocitech, o své práci, o svém dni, o svých trápeních, o svých obavách, o mnoha věcech. Můžeme mu říct všechno, protože Ježíš touží po této důvěrnosti s námi. Po čem netouží? Být odsunut na vedlejší kolej - ten, který je chlebem -, být zanedbáván a odkládán stranou nebo povolán jen tehdy, když ho potřebujeme.

Já jsem chléb života. Alespoň jednou denně se scházíme ke společnému jídlu; třeba večer, jako rodina, po celodenní práci nebo studiu. Bylo by hezké před lámáním chleba pozvat Ježíše, chléb života, a jednoduše ho požádat, aby nám požehnal, co jsme udělali i co jsme nezvládli. Pozvěme ho domů, modleme se v "domácím" stylu. Ježíš bude sedět u stolu s námi a my se budeme sytit větší láskou.

Kéž nám Panna Maria, v níž se Slovo stalo tělem, pomáhá den za dnem růst v přátelství s Ježíšem, chlebem života.