papež František | Sekce: Kázání

Velikonoční doba (cyklus B)
3. neděle velikonoční - B / Regina Coeli-papež František

V tuto třetí neděli velikonoční se vracíme do Jeruzaléma, do
večeřadla, vedeni dvěma emauzskými učedníky, kteří s nadšením
poslouchali Ježíšova slova na cestě a poté ho poznali „při lámání
chleba“ (Lk 24, 35). Nyní se ve večeřadle objeví vzkříšený Kristus
uprostřed skupiny učedníků a zdraví je: „Pokoj vám!“ (v. 36). Ale jsou
vystrašení a myslí si, že „vidí ducha“, jak říká evangelium (v. 37).
Potom jim Ježíš ukázal rány na těle a řekl: «Podívejte se na mé ruce a
nohy. Na mé rány. Vždyť jsem to já. Dotkněte se mne!“ (srv. v. 39).
Aby je přesvědčil, požádá o jídlo a sní je pod jejich udiveným
pohledem (srov. v. 41-42). V tomto popisu je zajímavý detail.
Evangelium říká, že apoštolové ještě pro samou radost nevěřili. Ta
radost byla tak velká, že tomu nemohli uvěřit. A druhý detail: byli v
šoku, byli vystrašení, protože setkání s Bohem je vždy spojeno s
takovýmto strachem. Je to více než nadšení, více než radost. Je to
jiná zkušenost. Tito lidé měli radost. Ale byla to radost, při které
si mysleli, že tohle nemůže být pravda, nemůže to tak být. To je šok z
přítomnosti Boží. Nezapomeňte na toto krásné rozpoložení mysli.

Tato pasáž evangelia je charakterizována třemi velmi konkrétními
slovesy, která v určitém smyslu odrážejí náš osobní i komunitní život:
dívat se, dotýkat se a jíst. Tři úkony, které mohou dávat radost ze
skutečného setkání s živým Ježíšem.

Dívat se. „Podívejte se na mé ruce a nohy,“ říká Ježíš. Pohled není
jen vidění, je to více, zahrnuje také úmysl, vůli. Proto je to jedno
ze sloves lásky. Matka a otec se dívají na své dítě, zamilovaní na
sebe navzájem. Dobrý lékař se na pacienta pečlivě dívá ... Pohled je
prvním krokem proti lhostejnosti, proti pokušení odvrátit se a dívat
se jinam  tváří v tvář obtížím a utrpení druhých. Dívat se. Vidím,
Ježíše, nebo se na něj i dívám?

        Druhé sloveso je dotýkat se. Ježíš vyzval učedníky, aby se ho
dotkli, aby viděli, že není duch, a naznačuje jim i nám, že vztah s
ním a s našimi bratry nemůže zůstat „na dálku“, na úrovni pohledu.
Neexistuje křesťanství na dálku. Neexistuje křesťanství založené na
pouhém vidění. Láska vyžaduje pohled i blízkost, žádá kontakt, sdílení
života. Dobrý Samaritán se na muže, kterého našel napůl mrtvého na
silnici, jen nedíval. Zastavil se, sklonil se, ošetřil jeho rány,
dotknul se ho, naložil ho a vzal ho do hostince. A tak je to i se
samotným Ježíšem. Milovat ho znamená vstoupit do společenství života s
ním.

A pak se dostáváme ke třetímu slovesu, jíst, které dobře popisuje naše
lidství v jeho nejpřirozenější chudobě, tj. naši potřebu živit se,
abychom žili. Ale jídlo, když to děláme společně, s rodinou nebo
přáteli, se také stává projevem lásky, společenství, oslav ...
Kolikrát nám evangelia ukazují Ježíše, který žije v této společenské
dimenzi! Dokonce i jako vzkříšený se svými učedníky. Do té míry, že
eucharistická hostina se stala znakem křesťanského společenství. Živit
se společně tělem Kristovým. To je jádro křesťanského života.

Bratři a sestry, tato pasáž evangelia nám říká, že Ježíš není „duch“,
ale živá osoba. Mluví o tom, že když se k nám přiblíží Ježíš, naplní
nás radostí až do té míry, že tomu nemůžeme uvěřit a zanechá nás v
takovém šoku, v takovém strachu, který známe jen z přítomnosti Boží.
Protože Ježíš je živá osoba. Být křesťanem není v první řadě naukou
nebo morálním ideálem, je to živý vztah s ním, se vzkříšeným Pánem.
Díváme se na něj, dotýkáme se ho, živíme se jím a transformovaní jeho
láskou hledíme, dotýkáme se a živíme ostatní jako bratři a sestry. Kéž
nám Panna Maria pomůže žít tuto zkušenost milosti.