papež František | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus C)
30. neděle v mezidobí - C / Angelus - papež František (Ryzí evangelium se inkulturuje)

Mše slavená dnes dopoledne u svatého Petra zakončila zvláštní zasedání biskupské synody pro Panamazonský region. První čtení z knihy Sirachovcovy nám připomnělo její výchozí bod: modlitba chudého »proniká oblaka«, protože »Bůh vyslyší modlitbu utištěného« (Sir 35,21.16). Z Amazonie zazněl křik ubohých a křik země. Po těchto třech týdnech se nemůžeme tvářit, že jsme jej neslyšeli. Hlas chudých, spolu s mnoha jinými na synodě i mimo synodu –pastýřů, mladých, vědců – nás nutí nezůstat lhostejnými. Nezřídka jsme slyšeli větu „později bude příliš pozdě“. Tato věta nesmí zůstat sloganem.

Čím byla tato synoda? Byla tím, jak praví samo toto slovo, společnou cestou, na níž Pán dodává odvahu i útěchu. Během cesty jsme se vzájemně dívali do očí, upřímně si naslouchali, aniž bychom skrývali těžkosti, a zakoušeli krásu z jednotného postupu vpřed s cílem sloužit. Povzbuzuje nás v tom apoštol Pavel v druhém dnešním čtení. Ve chvíli pro něho dramatické, kdy si je vědom, že »má prolít svou krev, chvíli, kdy má odejít z tohoto života« (srov. 2 Tim 4,6), píše: »Pán stál při mně a dal mi sílu, abych plně hlásal evangelium a aby ho slyšeli lidé ze všech národů« (v. 17). Toto je poslední Pavlovo přání: nikoli něco pro sebe nebo pro někoho ze svých, nýbrž pro evangelium, aby bylo hlásáno všem národům. To je prvořadé a platí nadevše. Každý z nás se bude mnohokrát tázat, co dobrého má učinit pro svůj život. Dnes je ta chvíle ptát se: Co mohu učinit dobrého pro evangelium?

Na synodě jsme se na to ptali v touze razit nové cesty zvěstování evangelia. Zvěstuje se totiž pouze to, co se žije. A žít z Ježíše, žít z evangelia vyžaduje, abychom vyšli ze sebe. Vnímali jsme proto pobídku vydat se na širé moře, opustit pohodlné břehy svých bezpečných přístavů, abychom vypluli na hlubinu: nikoli do bažinatých vod ideologií, nýbrž na volné moře, kde Duch vybízí rozhodit sítě.

Na této nadcházející cestě vzývejme Pannu Marii, ctěnou a milovanou jako Královnu Amazonie. Tou se stala nikoli dobýváním, nýbrž „inkulturací“. Pokornou mateřskou odvahou se stala ochránkyní svých maličkých, obhájkyní utiskovaných. Vždycky v ústrety kultuře národů! Neexistuje nějaká standardní kultura, neexistuje čistá kultura, která ty druhé očišťuje. Ryzí evangelium se inkulturuje. Té, která v chudém nazaretském domku opatrovala Ježíše, svěřujeme ty nejchudší děti i náš společný dům.