Nedomnívejte se,  že mimo Krista pro vás existuje nějaká jiná pravá hodnota. - archív citátů

Cantalamessa Raniero | Sekce: Kázání

Postní doba (cyklus B)
5. neděle postní B / Co je to smlouva s Bohem?

„Hle, přicházejí dny – praví Hospodin – kdy sjednám s Izraelovým a Judovým domem novou smlouvu.“ 

***

Evangelium dnešní neděle otvírá spirálu v Ježíšově duši a dává nám nahlédnout, jak už vnitřně prožíval přiblížení „své hodiny“. Jsme v Jeruzalémě, den po Ježíšově triumfálním vjezdu; v jeho duši už započala getsemanská agonie: „Nyní je moje duše rozechvěna.“ Rozeznívá se ale také jeho „fiat“; jeho slova: „Otče, oslav své jméno.“ V podstatě znamenají: Naplňuje se ve mně tvá vůle, přijímám kříž, neboť vím, že to bude ta největší oslava tvého jména. Dá se říct, že Jan v tomto textu nabízí rozjímání nad smrtí a oslavením Krista; jde o předobrazení velikonočního tajemství, které se zatím zdá být někde daleko vpředu, a proto vyznívá způsobem mnohem dramatičtějším.

Jestliže se nám evangelium jeví jako předehra k utrpení, pak můžeme první čtení vnímat jako úvahu nad tím nejkrásnějším plodem tohoto utrpení, jímž je nová smlouva: „Hle, přicházejí dny – praví Hospodin – kdy sjednám s Izraelovým a Judovým domem novou smlouvu.“ Tento úryvek z proroka Jeremiáše patří k nejstarším rozechvívajícím prorockým textům Starého zákona. Využijeme jej jako příležitost k obecnému zamyšlení na téma smlouvy, a to s vědomím, že tak činíme rozhodující krok na cestě přiblížení k Velikonocům.

Idea smlouvy představuje jistý druh stále znějícího tónu v dialogu mezi Bohem a člověkem. Kolem něho a jeho obnovami se odehrávají dějiny spásy rozdělující se právě do dvou hlavních částí – Starého a Nového zákona, tedy staré a nové smlouvy.

Smlouva zapouští své kořeny do samotného stvoření; v Hospodinově rozhodnutí: „Učiňme člověka ke svému obrazu, podle naší podoby“ (Gn 1,26) je vyjádřený jeho plán vytvořit z člověka bytost inteligentní a svobodnou, aby se mu mohla stát partnerem pro dialog a přítelem. První vyjádření této svobody však na sebe naneštěstí vzalo podobu odmítnutí Boha – „ne“ vyslovené Bohu: „A když ti člověk odepřel poslušnost a ztratil tvé přátelství, tys ho nenechal napospas smrti“ (4. eucharistická modlitba).

Aby mohl člověku dát poznat svůj plán, posloužil si Bůh lidskými skutečnostmi jako znameními. Smlouva je jedním z nich. Za časů Abrahámových existovala určitá podoba solidarity, která vzhledem k chybějícím dobře rozvinutým politickým a veřejným institucím představovala nejsilnější pouto mezi lidmi i národy – instituce smlouvy. Hovoří o ní jak Bible (srov. Gn 21,22; 26,28; 1 Král 5,26), tak i soudobé historické prameny. To, co smlouva vytváří mezi protějšími stranami, je vyjádřeno pojmem šalom – „pokoj a radost“ (Gn 26,30nn); buduje tedy rovnost a stabilitu vztahů, harmonii mezi právy a potřebami jednotlivých stran. Ne vždy se však smlouva dá označit jako bilaterální; někdy je to právě ta silnější strana, jež nabízí nebo nařizuje smlouvu tomu nejslabšímu a diktuje si v ní podmínky (G. von Rad).

Taková je smlouva, kterou Bůh uděluje Abrahámovi: „Uzavírám svou smlouvu s tebou“ (Gen 17,7). Tady zjišťujeme, že se jedná spíše o dar než o bilaterální úmluvu, a na samém dně tohoto daru nespočívá strach nebo potřeba, ale přátelství.

 

Tato první smlouva se dá chápat jako téměř osobní vztažená k Abrahámovi. Až později při uzavření smlouvy s Mojžíšem na hoře Sinaj se okruh rozšířil na celý lid. Boží jednání se začíná projevovat v určitých stálých veličinách: smlouva s ním předpokládá očištění a odstoupení od předchozích přirozených způsobů jednání nebo otroctví, předpokládá vydání se na cestu za nadějí: Abrahám je povolaný vyjít ze své rodné země a Izraelité k odchodu z Egypta. Smlouva předpokládá exodus, protože národ musí být osvobozen od různého lidského zotročování, aby mohl svobodně sloužit Bohu. Desatero (připomínáno v úvaze před dvěma týdny) je právě výrazem této služby člověka, a tudíž vyjádřením smlouvy (srov. Ex 20).

Pod vedením proroků dospěl Izrael k niternějšímu pochopení smlouvy: právní a rituální předpisy ustupují až do druhé řady ve vztahu ke zjevení, že smlouva je vyjádřením společenství s Bohem. Hospodin se někdy představuje jako otec, který miluje a vede vlastní dítě, někdy jako matka, která neopouští plod svého lůna, někdy jako pastýř, který se dobře stará o své ovce, někdy jako ženich naplněný žárlivou silnou láskou ke své nevěstě. Mezi Bohem a člověkem se utváří vzájemná blízkost a sounáležitost, existence jednoho pro druhého, podobně jako je tomu v lidském světě mezi snoubenci a manžely: „Budete mým lidem a já budu vaším Bohem“ (Jer 30,22).

Rámec vztahů s Bohem se zdá být prosvětlený zářným světlem, ale bohužel tomu není tak úplně. Setkáváme se s jednou bolestivou a dramatickou charakteristikou, jež v Bibli doprovází všechny rozhovory o smlouvě: smlouva se nachází v situaci věčné krize z důvodu nevěrnosti jedné ze stran; lid nezvládá udržet krok s Bohem a různě „pokulhává“, jak to názorně popisuje prorok Eliáš (srov. 1 Sam 18,21), bohužel se stále znovu vrací ke svým modlám nebo vyhledává své lidské spojence v Egyptě či Asýrii.

 

Dnešní úryvek z proroka Jeremiáše je umístěn právě do takovéto situace: smlouva v dosud známé podobě už nestačí, proto Bůh připravuje smlouvu „novou“, naprosto odlišnou: „Ne jako byla smlouva, kterou jsem sjednal s jejich otci…, kterou zrušili.“ Tou první novinkou je, že smlouva a zákon už nebudou sepsány někde mimo člověka, avšak uvnitř jeho srdce; každý bude moci rozpoznat Boha ve svém nitru, stane se „jejich“ Bohem naprosto novým a netušeným způsobem. Bůh daruje lidem nové srdce a nového ducha, aby byli schopni zachovávat zákon a smlouvu (srov. Ez 34,23nn; 36,25nn). Realizátorem této proměny se má stát Mesiáš, poněvadž do něj Bůh vložil svého Ducha a on se stane „světlem národů a smlouvou lidu“ (srov. Iz 42,1nn).

Proroctví se v tomto bodě zastavuje a dá se říci, že je jím zakončen Starý zákon. My se však v tomto bodě zastavit pochopitelně nemůžeme, protože známe skutečnost. V patnáctém roce vlády císaře Tiberia se na březích řeky Jordánu, tedy v přesně vymezeném čase a prostoru, toto proroctví naplnilo a stalo se skutečností v osobě Ježíše z Nazareta, kdy na něj sestoupil Duch. Ježíš není jako Mojžíš, který se omezuje na vyhlášení smlouvy; on ji sám ve své osobě uskutečňuje dokonalým způsobem. V něm už Bůh a člověk k sobě nehovoří vzdáleně, ale oba dva účastníci smlouvy se stávají jedinou nedělitelnou osobou. Z toho důvodu je smlouva nejen nová, ale také věčná.

Před svou smrtí ustanovil Ježíš na tuto novou smlouvu památku, kterou je Eucharistie: „Toto je kalich mé krve, která se prolévá za vás a za všechny na odpuštění hříchů. Toto je smlouva nová a věčná“ (současná eucharistická formule). Už se nejedná o krev beránka nebo kozla (srov. Ex 24,8), ale o krev Syna. Právě v tom vnímá dnešní úryvek evangelia oslavení Božího jména: na kříži, hříchy jsou odpuštěny, člověk je usmířen se svým Stvořitelem, v poslušnosti Syna člověka je Bohu přiznána svatost a svrchovanost. Kristus „všechno přitahuje k sobě“ (srov. dnešní evangelium), aby to mohl předat do rukou Otce. Vzkříšení a Letnice nakonec otevřeně vyjevují, jaký je „nový Duch“ a nová smlouva, kterou Bůh přislíbil vložit do lidského srdce: Duch vzkříšeného Ježíše Krista.

 

Zprvu byla v osobě Abraháma smlouva nabídnuta pouze jednomu jedinému člověku, na Sinaji a u proroků se nabízí jedinému lidu a je přislíbena všem národům. Nyní se v Kristu spása nabízí konečně celému lidstvu. Všichni jsou povoláni ke vstupu do této smlouvy a nikdo není předem vyloučen; ba co víc, poslední se mohou stát prvními (srov. Mt 19,30).

Avšak jenom ti, kdo skutečně naslouchali, přijali pozvání a byli pokřtěni a aktuálně tak vytvářejí lid smlouvy, kněžský lid a svatý národ (srov. 1 Petr 2,9). Je samozřejmé, že v této souvislosti hovoříme o církvi, která je místem a plodem smlouvy. V ní Kristovi učedníci zakoušejí podivuhodnou zkušenost být spoluobčany svatých, být přáteli a členy Boží rodiny (srov. Ef 2,19). Každou neděli se shromažďujeme kolem stolu slova a chleba v Kristu, nasloucháme jako společenství důležitým úsekům dějin smlouvy s Bohem a oživujeme ty nejdůležitější etapy a zásadní gesta, a to až k tomu nejvyššímu, které se chystáme opakovat skrze posvěcení kalicha nové a věčné smlouvy.

Čtení:    Jeremiáš 31,31–34 /       List Židům 5,7–9 /            Jan 12,20–33

 

Se svolením zpracováno podle knihy: Raniero CantalamessaSlovo a život,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství www.kna.cz
Redakčně upraveno

Čtení z dnešního dne: Úterý 19.10.

Řím 5,12.15b.17-19.20b-21; Žl 40; Lk 12,35-38

Komentář k Lk 12,35-38: Nepříčí se mi v mém aktivismu představa Boha, který „obchází a slouží“? Asi bych měl své představy o něm poopravit. A moje služba se tím také změní…

Zdroj: Nedělní liturgie

Jerzy Popiełuszko († 19. 10. 1984)

Jerzy Popiełuszko († 19. 10. 1984)
(17. 10. 2021) V období výjimečného stavu dodával polský kněz Jerzy Popiełuszko svým krajanům sílu a naději. Na jeho mše se sjížděli…

Co nám chce Bůh říci skrze zkušenosti moderního člověka

(15. 10. 2021) Papež zvolil novou formu synody, abychom mohli pochopit, co nám chce Bůh říci skrze zkušenosti moderního člověka

Jan Pavel II. - výročí zvolení papežem

(15. 10. 2021) 16.10. 1978 byl zvolen papežem Karol Wojtyla. V papežském úřadě byl do své smrti 2. dubna 2005. Papež Jan Pavel II.…

Terezie z Avily - Svatý, který je smutný, je smutný svatý...

(14. 10. 2021) Opravdová svatost s sebou nese radost.

Sv. Vintíř - společný světec Čechů a Němců (svátek 9.10.)

Sv. Vintíř - společný světec Čechů a Němců (svátek 9.10.)
(7. 10. 2021) dne 9.10.1045 zemřel v šumavských lesích za přítomnosti knížete Břetislava a biskupa Severia (Šebíře). Následně byl…

Můžete podpořit „svůj“ hospic

Můžete podpořit „svůj“ hospic
(6. 10. 2021) V sobotu 9. října se připomíná Světový den hospiců.

Kurz Komunikace s generacemi X, Y, Z / 25. 11. / Praha

(6. 10. 2021) Jednodenní vzdělávací seminář pro lidi ve službách církve

Komunikace na sociálních sítích – kurz / 18. 11. / Praha

(6. 10. 2021) Jednodenní vzdělávací seminář pro lidi ve službách církve

Řešení konfliktních situací - kurz / 16. 11. / Praha

(6. 10. 2021) Jednodenní vzdělávací seminář pro lidi ve službách církve