Naděje je jako otvor, kterým proudí do hlubin naší duše světlo  - archív citátů

Raniero Cantalamessa, P., OFMcap | Sekce: Kázání

Postní doba (cyklus B)
5. neděle postní B / Co je to smlouva s Bohem?

„Hle, přicházejí dny – praví Hospodin – kdy sjednám s Izraelovým a Judovým domem novou smlouvu.“ 

***

Evangelium dnešní neděle otvírá spirálu v Ježíšově duši a dává nám nahlédnout, jak už vnitřně prožíval přiblížení „své hodiny“. Jsme v Jeruzalémě, den po Ježíšově triumfálním vjezdu; v jeho duši už započala getsemanská agonie: „Nyní je moje duše rozechvěna.“ Rozeznívá se ale také jeho „fiat“; jeho slova: „Otče, oslav své jméno.“ V podstatě znamenají: Naplňuje se ve mně tvá vůle, přijímám kříž, neboť vím, že to bude ta největší oslava tvého jména. Dá se říct, že Jan v tomto textu nabízí rozjímání nad smrtí a oslavením Krista; jde o předobrazení velikonočního tajemství, které se zatím zdá být někde daleko vpředu, a proto vyznívá způsobem mnohem dramatičtějším.

Jestliže se nám evangelium jeví jako předehra k utrpení, pak můžeme první čtení vnímat jako úvahu nad tím nejkrásnějším plodem tohoto utrpení, jímž je nová smlouva: „Hle, přicházejí dny – praví Hospodin – kdy sjednám s Izraelovým a Judovým domem novou smlouvu.“ Tento úryvek z proroka Jeremiáše patří k nejstarším rozechvívajícím prorockým textům Starého zákona. Využijeme jej jako příležitost k obecnému zamyšlení na téma smlouvy, a to s vědomím, že tak činíme rozhodující krok na cestě přiblížení k Velikonocům.

Idea smlouvy představuje jistý druh stále znějícího tónu v dialogu mezi Bohem a člověkem. Kolem něho a jeho obnovami se odehrávají dějiny spásy rozdělující se právě do dvou hlavních částí – Starého a Nového zákona, tedy staré a nové smlouvy.

Smlouva zapouští své kořeny do samotného stvoření; v Hospodinově rozhodnutí: „Učiňme člověka ke svému obrazu, podle naší podoby“ (Gn 1,26) je vyjádřený jeho plán vytvořit z člověka bytost inteligentní a svobodnou, aby se mu mohla stát partnerem pro dialog a přítelem. První vyjádření této svobody však na sebe naneštěstí vzalo podobu odmítnutí Boha – „ne“ vyslovené Bohu: „A když ti člověk odepřel poslušnost a ztratil tvé přátelství, tys ho nenechal napospas smrti“ (4. eucharistická modlitba).

Aby mohl člověku dát poznat svůj plán, posloužil si Bůh lidskými skutečnostmi jako znameními. Smlouva je jedním z nich. Za časů Abrahámových existovala určitá podoba solidarity, která vzhledem k chybějícím dobře rozvinutým politickým a veřejným institucím představovala nejsilnější pouto mezi lidmi i národy – instituce smlouvy. Hovoří o ní jak Bible (srov. Gn 21,22; 26,28; 1 Král 5,26), tak i soudobé historické prameny. To, co smlouva vytváří mezi protějšími stranami, je vyjádřeno pojmem šalom – „pokoj a radost“ (Gn 26,30nn); buduje tedy rovnost a stabilitu vztahů, harmonii mezi právy a potřebami jednotlivých stran. Ne vždy se však smlouva dá označit jako bilaterální; někdy je to právě ta silnější strana, jež nabízí nebo nařizuje smlouvu tomu nejslabšímu a diktuje si v ní podmínky (G. von Rad).

Taková je smlouva, kterou Bůh uděluje Abrahámovi: „Uzavírám svou smlouvu s tebou“ (Gen 17,7). Tady zjišťujeme, že se jedná spíše o dar než o bilaterální úmluvu, a na samém dně tohoto daru nespočívá strach nebo potřeba, ale přátelství.

 

Tato první smlouva se dá chápat jako téměř osobní vztažená k Abrahámovi. Až později při uzavření smlouvy s Mojžíšem na hoře Sinaj se okruh rozšířil na celý lid. Boží jednání se začíná projevovat v určitých stálých veličinách: smlouva s ním předpokládá očištění a odstoupení od předchozích přirozených způsobů jednání nebo otroctví, předpokládá vydání se na cestu za nadějí: Abrahám je povolaný vyjít ze své rodné země a Izraelité k odchodu z Egypta. Smlouva předpokládá exodus, protože národ musí být osvobozen od různého lidského zotročování, aby mohl svobodně sloužit Bohu. Desatero (připomínáno v úvaze před dvěma týdny) je právě výrazem této služby člověka, a tudíž vyjádřením smlouvy (srov. Ex 20).

Pod vedením proroků dospěl Izrael k niternějšímu pochopení smlouvy: právní a rituální předpisy ustupují až do druhé řady ve vztahu ke zjevení, že smlouva je vyjádřením společenství s Bohem. Hospodin se někdy představuje jako otec, který miluje a vede vlastní dítě, někdy jako matka, která neopouští plod svého lůna, někdy jako pastýř, který se dobře stará o své ovce, někdy jako ženich naplněný žárlivou silnou láskou ke své nevěstě. Mezi Bohem a člověkem se utváří vzájemná blízkost a sounáležitost, existence jednoho pro druhého, podobně jako je tomu v lidském světě mezi snoubenci a manžely: „Budete mým lidem a já budu vaším Bohem“ (Jer 30,22).

Rámec vztahů s Bohem se zdá být prosvětlený zářným světlem, ale bohužel tomu není tak úplně. Setkáváme se s jednou bolestivou a dramatickou charakteristikou, jež v Bibli doprovází všechny rozhovory o smlouvě: smlouva se nachází v situaci věčné krize z důvodu nevěrnosti jedné ze stran; lid nezvládá udržet krok s Bohem a různě „pokulhává“, jak to názorně popisuje prorok Eliáš (srov. 1 Sam 18,21), bohužel se stále znovu vrací ke svým modlám nebo vyhledává své lidské spojence v Egyptě či Asýrii.

 

Dnešní úryvek z proroka Jeremiáše je umístěn právě do takovéto situace: smlouva v dosud známé podobě už nestačí, proto Bůh připravuje smlouvu „novou“, naprosto odlišnou: „Ne jako byla smlouva, kterou jsem sjednal s jejich otci…, kterou zrušili.“ Tou první novinkou je, že smlouva a zákon už nebudou sepsány někde mimo člověka, avšak uvnitř jeho srdce; každý bude moci rozpoznat Boha ve svém nitru, stane se „jejich“ Bohem naprosto novým a netušeným způsobem. Bůh daruje lidem nové srdce a nového ducha, aby byli schopni zachovávat zákon a smlouvu (srov. Ez 34,23nn; 36,25nn). Realizátorem této proměny se má stát Mesiáš, poněvadž do něj Bůh vložil svého Ducha a on se stane „světlem národů a smlouvou lidu“ (srov. Iz 42,1nn).

Proroctví se v tomto bodě zastavuje a dá se říci, že je jím zakončen Starý zákon. My se však v tomto bodě zastavit pochopitelně nemůžeme, protože známe skutečnost. V patnáctém roce vlády císaře Tiberia se na březích řeky Jordánu, tedy v přesně vymezeném čase a prostoru, toto proroctví naplnilo a stalo se skutečností v osobě Ježíše z Nazareta, kdy na něj sestoupil Duch. Ježíš není jako Mojžíš, který se omezuje na vyhlášení smlouvy; on ji sám ve své osobě uskutečňuje dokonalým způsobem. V něm už Bůh a člověk k sobě nehovoří vzdáleně, ale oba dva účastníci smlouvy se stávají jedinou nedělitelnou osobou. Z toho důvodu je smlouva nejen nová, ale také věčná.

Před svou smrtí ustanovil Ježíš na tuto novou smlouvu památku, kterou je Eucharistie: „Toto je kalich mé krve, která se prolévá za vás a za všechny na odpuštění hříchů. Toto je smlouva nová a věčná“ (současná eucharistická formule). Už se nejedná o krev beránka nebo kozla (srov. Ex 24,8), ale o krev Syna. Právě v tom vnímá dnešní úryvek evangelia oslavení Božího jména: na kříži, hříchy jsou odpuštěny, člověk je usmířen se svým Stvořitelem, v poslušnosti Syna člověka je Bohu přiznána svatost a svrchovanost. Kristus „všechno přitahuje k sobě“ (srov. dnešní evangelium), aby to mohl předat do rukou Otce. Vzkříšení a Letnice nakonec otevřeně vyjevují, jaký je „nový Duch“ a nová smlouva, kterou Bůh přislíbil vložit do lidského srdce: Duch vzkříšeného Ježíše Krista.

 

Zprvu byla v osobě Abraháma smlouva nabídnuta pouze jednomu jedinému člověku, na Sinaji a u proroků se nabízí jedinému lidu a je přislíbena všem národům. Nyní se v Kristu spása nabízí konečně celému lidstvu. Všichni jsou povoláni ke vstupu do této smlouvy a nikdo není předem vyloučen; ba co víc, poslední se mohou stát prvními (srov. Mt 19,30).

Avšak jenom ti, kdo skutečně naslouchali, přijali pozvání a byli pokřtěni a aktuálně tak vytvářejí lid smlouvy, kněžský lid a svatý národ (srov. 1 Petr 2,9). Je samozřejmé, že v této souvislosti hovoříme o církvi, která je místem a plodem smlouvy. V ní Kristovi učedníci zakoušejí podivuhodnou zkušenost být spoluobčany svatých, být přáteli a členy Boží rodiny (srov. Ef 2,19). Každou neděli se shromažďujeme kolem stolu slova a chleba v Kristu, nasloucháme jako společenství důležitým úsekům dějin smlouvy s Bohem a oživujeme ty nejdůležitější etapy a zásadní gesta, a to až k tomu nejvyššímu, které se chystáme opakovat skrze posvěcení kalicha nové a věčné smlouvy.

Čtení:    Jeremiáš 31,31–34 /       List Židům 5,7–9 /            Jan 12,20–33

 

Se svolením zpracováno podle knihy: Raniero CantalamessaSlovo a život,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství www.kna.cz
Redakčně upraveno

Čtení z dnešního dne: Pondělí Pondělí 22. 7. 2024, Svátek sv. Marie Magdalény

Pís 3,1-4a;

Komentář k Jan 20,1.11-18: Radost, kterou tohoto jitra prožila Marie Magdalena v zahradě, ať mě provází celý den. A ve chvílích, kdy je nám do pláče, nebojme se mu svěřit. Snažme se jej pak poznat po hlase…

Zdroj: Nedělní liturgie

Svatá Marie Magdalena (Magdalská, Magda) – svátek 22.7.

(20. 7. 2024) Kdo vlastně byla Marie Magdalská? Ještě donedávna se v ní spojovaly celkem tři ženské postavy známé z evangelií. 

Sv. Eliáš (20.7.)

(18. 7. 2024) V náboženských dějinách Izraele hráli velkou roli proroci. Mezi nimi vyčnívá postava Eliáše, kterého Bůh povolal, aby…

17. července 1794 bylo popraveno šestnáct karmelitánek

(16. 7. 2024) z kláštera Compiègne u Paříže

Josef Toufar - výročí narození 14.7.1902

(12. 7. 2024) Josef Toufar - kněz umučený komunisty - se narodil 14.7.1902

Sv. Benedikt z Nursie (11.7.)

(10. 7. 2024) Sv. Benedikt měl zásadní vliv na rozšíření křesťanství na evropském kontinentu.

Svatí Cyril a Metoděj (5.7.)

(4. 7. 2024) svátek 5.7.

Svatý Prokop (svátek 4.7.)

(3. 7. 2024) (*Chotouň asi 970 + Sázava 25.3.1053)