papež František | Sekce: Kázání

Postní doba (cyklus A)
5. neděle v mezidobí - A / Angelus - papež František (Vzkříšení Lazara)

Dnes, na pátou neděli postní, nám evangelium představuje vzkříšení Lazara (srov. J 11,1-45). Je to poslední z Ježíšových zázraků vyprávěných před Velikonocemi. Lazar je blízký přítel Ježíše, který ví, že Lazar brzy zemře; vydává se na cestu, ale do jeho domu přichází až čtyři dny po pohřbu, kdy už je veškerá naděje ztracena. Jeho přítomnost však vzbudí určitou důvěru v srdcích jeho sester Marty a Marie (srov. v. 22.27). Ty se i ve smutku upínají k tomuto světlu, k této malé naději. A Ježíš je vyzývá k víře a žádá je, aby otevřely hrob. Pak se modlí k Otci a následně volá na Lazara: "Vyjdi ven!" (v. 43). A ten ožívá a vychází ven. To je ten zázrak, tak prostý...

Poselství je jasné: Ježíš dává život, i když se zdá, že už není žádná naděje. Někdy se stává, že člověk cítí beznaděj, to se stalo každému; nebo se setkává s lidmi, kteří se vzdali naděje: zahořkli, protože zažili špatné věci, zraněné srdce nemůže doufat. Ať už kvůli bolestné ztrátě, nemoci, trpkému zklamání, utrpěné křivdě nebo zradě, vážné chybě, kterou udělalo... ale cítí, že se vzdalo naděje. Někdy slyšíme, že někdo říká: "Nedá se nic dělat!", a zavírá dveře veškeré naději. A to jsou chvíle, kdy život vypadá jako zavřená hrobka: všechno je temné, všude kolem člověk vidí jen smutek a zoufalství. Dnešní zázrak nám říká, že tomu tak není, že konec není takový, že v těchto chvílích nejsme sami, naopak, že právě v těchto chvílích přichází Kristus blíž než kdy jindy, aby nás vrátil do života. Ježíš pláče: evangelium říká, že Ježíš před Lazarovým hrobem plakal, a dnes Ježíš pláče s námi, jako plakal pro Lazara: evangelium dvakrát opakuje, že byl dojat (srov. v. 33.38), a zdůrazňuje, že se rozplakal (srov. v. 35). A zároveň nás Ježíš vyzývá, abychom nepřestávali věřit, nepřestávali doufat, nenechali se zdrtit negativními pocity, které vás připraví o slzy. Přistupuje k našim hrobům a říká nám stejně jako tehdy: "Odstraňte kámen" (v. 39). V těchto chvílích je v nás jakoby kámen a jediný, kdo je schopen ho dostat ven, je Ježíš se svým slovem: "Odstraňte ten kámen”.

A to říká Ježíš i nám. Odstraňte kámen: bolest, chyby, dokonce i selhání, neschovávejte je uvnitř, v temné, osamělé, uzavřené místnosti. Vyjměte ten kámen: vyjměte všechno, co je uvnitř. Řeknete: "Ale já se stydím!" - "Vyjděte ven!" - Vrhněte to do mě s důvěrou, říká Hospodin, nebudu se pohoršovat, říká Hospodin, vrhněte to do mě beze strachu, protože já jsem s vámi, miluji vás a přeji si, abyste znovu žili. A pokud jde o Lazara, opakuje každému z nás: Vyjdi ven! Vstaňte, vraťte se na cestu, získejte zpět důvěru! Kolikrát jsme se v životě ocitli v takovémto případě, kdy jsme neměli sílu znovu vstát. A Ježíš řekne: "Jdi, jdi dál! Já jsem s tebou." Beru tě za ruku, říká Ježíš, jako když ses jako dítě učil dělat první krůčky. Drahý bratře, drahá sestro, sundej si obvazy, které tě svazují (srov. v. 45); nepodléhej, prosím, pesimismu, který tě deprimuje, nepodléhej strachu, který tě izoluje, nepodléhej sklíčenosti kvůli vzpomínkám na špatné zkušenosti, nepodléhej strachu, který tě ochromuje. Ježíš nám říká: "Chci tě osvobodit, chci tě živého, neopustím tě a jsem s tebou! Všechno je temné, ale já jsem s vámi! Nenechte se uvěznit bolestí, nenechte zemřít naději: bratře, sestro, znovu ožijte!". - "A jak to mám udělat?" - "Vezmi mě za ruku." A On nás bere za ruku. Nechte se vytáhnout: On to dokáže. V těchto zlých časech to říká nám všem.

Drazí bratři a sestry, tento úryvek z 11. kapitoly Janova evangelia, který je tak dobré číst, je chvalozpěvem na život, který se hlásá, když se blíží Velikonoce. Možná i my si v této době neseme v srdci nějaké břemeno nebo utrpení, které nás jakoby drtí; nějakou špatnou věc, nějaký starý hřích, který nechceme pustit ven, nějakou chybu z mládí, ale, člověk nikdy neví. Tyto ošklivé věci musí jít ven. A Ježíš říká: "Vyjdi ven!". Pak je čas odstranit kámen a vyjít vstříc Ježíši, který je blízko. Dokážeme mu otevřít své srdce a svěřit mu své starosti? Děláme to? Jsme schopni otevřít hrob starostí, jsme toho schopni a nahlédnout přes práh, vstříc jeho světlu, nebo se toho bojíme? A jsme zase jako malá zrcadla Boží lásky schopni osvětlovat prostředí, v němž žijeme, slovy a skutky života? Vydáváme svědectví o Ježíšově naději a radosti? My, hříšníci, my všichni? A také bych chtěl říci slovo zpovědníkům: milí bratři, nezapomínejte, že i vy jste hříšníci a že jste ve zpovědnici ne proto, abyste mučili: jste tam, abyste odpouštěli, a to všechno, jako Pán odpouští všechno. Maria, Matko naděje, obnov v nás radost z toho, že se necítíme sami, a výzvu vnášet světlo do temnoty, která nás obklopuje.