K. Rahner prohlásil, že kdyby se vynechalo učení o Trojici, nic by se v životě mnoha křesťanů nezměnilo. Bohužel musíme konstatovat, že je to asi pravda. Ne že by „učení o Trojici“ nemělo význam pro náš život, naopak!
 
Jen si však přiznejme… není to spíš tak, že v „praktickém křesťanském životě“ (v modlitbě, v liturgii…) počítáme jen s jednou božskou osobou? Jistě, bohužel nejsme schopni „pojmout“ tajemství Boží Trojice, nejsme schopni „mít vztah“ k tomuto tajemství trojjediného Boha – stěží dokážeme navázat vztah s Bohem, natož abychom rozlišovali jednotlivé osoby… či dokonce navázali vztah k Bohu v Trojici, ve třech osobách, ve společenství tří. A přitom – pokud prozatím nejsme s to žít svůj život v tomto Božím tajemství, tak nemusíme propadat rezignaci: můžeme se naopak těšit na to, že nás toto čeká.

Bylo by úžasné aspoň někdy nahlédnout, že naše modlitba, liturgie, ba dokonce náš obyčejný život není „jen v Bohu“, jen v Kristu – ale dokonce v Trojici! Modlitba například není nikdy pouhým rozhovorem s Bohem: to je Duch Syna, který v nás vyvolává touhu po Otci, a tím modlitbu! A svátosti… to nejsou jen setkání s Kristem. To Otec nám daruje („v různých podobách!“) svého Syna… a to mocí Ducha svatého! A náš obyčejný život? Byl by méně obyčejný a šedý, kdybychom „viděli a prožívali“, že nežijeme my… ale samotná Trojice si učinila v naší vnitřní svatyni „místo k přebývání“ – v nás je její svatostánek! Místo svaté!

Janovo evangelium dnešní liturgie poukazuje na jeden aspekt činnosti Ducha: On uvádí do Pravdy. Co to znamená? On je ten, kdo nám dává porozumět pravdě Písma, jistě (a proto pros Ducha, kdykoli nerozumíš Božím výrokům). V janovské řeči však toto místo má ještě hlubší smysl: Duch uvádí do Pravdy, „do samotného Syna“ („já jsem Pravda“), do hlubin jeho nitra! Chceš poznat Ježíšovo srdce? Pak… pros Ducha, aby tě do něj „ponořil“!

Hans Urs von Balthasar dovádí vysvětlení této janovské pasáže ještě dál. Duch uvede do Pravdy nejen uvedením do nějakého učení (nebo do litery Písma), ale do hlubin života (tj. Pravdy) mezi Otcem a Synem. A toto „uvádění“ není jakousi „turistickou procházkou“ (podobně jako turisté obdivují „zdáli“ nádhernou jeskyni či neznámou krajinu), ale skutečným připodobněním Kristu: jen jako synové v Synu, jen stálým přetvářením do Kristovy podoby je možné pronikat do hlubin Božího tajemství. Tento Duch uvádí do Pravdy, do prostoru mezi Otcem a Synem. Toto uvádění do vnitrobožské pravdy se dá vysvětlit jen jako proměňování v Božím prostoru: Duch je pak ten, který očišťuje, osvěcuje, sjednocuje, „zbožšťuje“. (Dle H. Urs von Balthasar, Lo Spirito della Verità, 20-21)

„Tak jako jsme pozvedáni skrze neviditelný obraz (Krista) k nazírání původního slavného obrazu (Otce), tak je v Synu neodděleně přítomný Duch vhledu, který v sobě uschopňuje k nazírání Krista těm, kteří se radují při pohledu na pravdu. Duch toto koná ne z vnějšku, ale v sobě samotném uvádí do pravdy… Ve tvém světle vidíme světlo, to znamená v osvícení Ducha… A tak on ukazuje v sobě samotném slávu Jednorozeného.“ (Sv. Bazil Veliký, De Spiritu Sancto 18)

Úžasné, ne?

K reflexi

1. Určitě to bude pro tebe velkým přínosem a obohacením přečíst si v klidu tento text a srovnat jej se Sir 24,1-22. Oba dva texty patří k „vrcholům“ starozákonní moudrosti, k předobrazům Moudrosti, samotného Syna.
2. Tato slova se vztahují na tebe: věříš tomu? Převeď tento text do první osoby (Jestliže jsem ospravedlněn…), parafrázuj jej… a přijmi!
3. Jaké místo má „Trojice“ ve tvé modlitbě, ve tvém životě „obyčejném“? (Pokud má vůbec nějaké místo…)