Advent (cyklus C)
02. neděle adventní C / Petr Šabaka - Cesta ke svobodě

Cesta ke svobodě

Promluva 2. neděle adventní C

„Vraceli jsme se z lágrů jako plné bystřiny vstříc slunečné zemi. Všechny tváře byly uplakané a srdce neklidná jakoby v bázni cítit se svobodný“ (TURILDO, D. M. Ze žalmu deportovaných. in RAVASI, Gianfranco. Il libro dei salmi III. 9. vydání. Bologna. EDB: 2002). V podobném duchu jsem slyšel svědectví vojáka, příslušníka Československé armády, který po strastiplném dobývání Dukelského průsmyku na hranici řekl: „Od té chvíle jsme byli radostnější, protože pokud zemřeme, pak v naší vlasti.“

Obě dvě svědectví korespondují s atmosférou responsoriálního žalmu: „Když Hospodin přiváděl siónské zajatce, byli jsme jako ve snách“ (Žl 126,1; liturgický překlad). Těžko se rozmělňují slova, která mají pouze působit na naše srdce, na náš smysl pro svobodu. A o svobodu je třeba někdy usilovat nebo dokonce bojovat.

Prostředí žalmu se odehrává v době návratu Izraelců z babylonského otroctví. V Bibli o tom pojednává asi nejpodrobněji kniha Ezdráš a Nehemiáš. Izrael byl osvobozen k budování vlastní svébytnosti. Vrcholem je pak obnovení smlouvy s Hospodinem a liturgie mu v novém chrámu. Osvobození nového Božího lidu Ježíšem je samozřejmě naplněním starozákonních předobrazů.

Přesto by se mohlo zdát, že je-li Bůh svrchovaný, není možná svoboda člověka jako jedince i jako společenství. Jezuita a biblista Xavier Léon-Dufour k tomu píše: „Svatopisci nezakrývají napětí mezi Boží svrchovaností a lidskou svobodou, ale vysvětlují dostatečně, že milost Boží a svobodná poslušnost člověka jsou nezbytné ke spáse. (…) Tajemné napětí trvá a jedině Bůh ví, jak naklonit lidské srdce, aniž by došlo k jeho znásilnění a jak nás přitáhnout k sobě bez přinucení.“

A tak nás slova žalmu povzbuzují, abychom se nebáli investovat do Božího díla. Svět nás považuje za omezené, my jsme však vnitřně svobodní. Svět nás vidí zkroušené, ale my v sobě nosíme pokoj. Svět nás vidí zranitelné až slabošské, ale my jsme silní v tom, který za nás dal život.

Naše svoboda má eschatologický charakter, roste v nás až do chvíle, kdy se s Pánem uvidíme tváří v tvář a uzavřeme s ním poslední smlouvu – na život věčný. A naplní nás radost bez míry.

Autor: Šabaka Petr

Témata: kázání, homilie Svoboda Advent Člověk osvobození Síla v slabosti Bůh Síla vězení

Přihlášení

Správa mailinglistů

Bible na neděli

25. 10. 2026, 18. 10. 2026

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Iz 45,1.4-6; Žalm Žl 96,1+3.4-5.7-8.9-10a+c; 1 Sol 1,1-5b
Mt 22,15-21

Může křesťan dělit svou věrnost mezi císaře a Boha, mezi pozemskou a Boží autoritu? Tak postavili otázku Ježíšovi protivníci a čekali, že Ježíše nachytají buď jako nevěrného věřícího, který není zcela věrný Bohu, nebo jako nevěrného občana, který není věrný císaři. Odpověď ale žádné dělení nezdůvodňuje, i když by to tak mohlo na první pohled vypadat. Každý věřící Izraelita (a právě takoví se Ježíše ptali) věděl, že Bohu náleží všechno: svět, císař, denár – ale hlavně člověk sám. Člověk, který v sobě nese obraz Boží, má Bohu patřit cele. Potom si může dovolit respektovat císaře, platit peníz daně, žít v tomto světě bez obav, že všechno pokazí. Ale patřit plně a cele z hloubi svého nitra Bohu, není nic snadného. Bůh nás v tom však nenechává samotné, když vkládá do našeho nitra Ducha, který sám volá: „Abba, Otče“!