Šabaka Petr | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus B)
08. neděle v mezidobí B / Petr Šabaka

Krok za ženichem

Promluva 8. neděle Mezidobí B

„Zasnoubím se s tebou navěky“ (Oz 2,21). „Mohou se postit hosté na svatbě, dokud je ženich s nimi?“ (Mk 2,19). Včera mne zastavil jeden pán, který si přečetl nějaké mé verše a říkal mi: „To nechápu, jak vy, kněz, můžete psát milostnou poezii. To mi k vám nesedí.“ Dali byste mu za pravdu? Jen ve velké stručnosti jsem mu odpověděl, že vrcholem snad každého náboženství je jednota s Bohem. I křesťanství má velmi silný snubní charakter.

Být Bohu blízko, jako je nevěsta ženichovi. Netouží po tom snad každý z nás. Vždyť tak jsme byli stvořeni: Abychom poznávali Boha, abychom se k němu obraceli, abychom s ním byli jedno. On nás sice stvořil nedokonalé, ale takové nás nekonečně miluje.

Své lásce je věrný. O tom můžeme zaslechnout v Ozeášově proroctví: „Zasnoubím se s tebou a dám ti věnem věrnost. Pak poznáš Hospodina“ (Oz 2,22). Bůh nám chce dát věno – dar – nikoli požadavky. Ty vyplynou z naší odpovědi. Bůh je nepředpokládá. On je věrný, i když my jsme nevěrní.

Nevím, jestli mi dáte za pravdu, ale prožívat intenzivní vztah lásky je velmi náročné. Znamená to neustálé nacházení se, ztrácení a opětovné nacházení.

Nacházet znamená být velmi pozorný, hledat, vyhlížet, pozorovat a naslouchat. Ne jinak je tomu i ve vztahu k Bohu. I on s námi prožívá „hru lásky“. Nemohu necitovat Píseň písní, která vyjadřuje tuto dynamiku lidského života: „Noc co noc hledala jsem na svém lůžku toho, kterého tolik miluji. Hledala jsem ho, a nenalezla. Teď vstanu a obejdu město, ulice, náměstí, vyhledám toho, kterého tolik miluji. Hledala jsem ho, a nenalezla. Našli mě strážci obcházející město: "Toho, kterého tolik miluji, jste tu neviděli?" Potom, jen co jsem od nich odešla, hned jsem nalezla toho, kterého tolik miluji. Uchopila jsem ho a už ho nepustím“ (Pís 3,1-4).

A to může být i smyslem blížícího se postního období. Být pozorný, hledat Boha, svého ženicha, jako i usilovat o jednotu s druhými lidmi, především s těmi, kteří jsou nám nejblíže.

Nestačí si pouze být svobodný od (například pokrmu), ale být svobodný pro (třeba citlivý na potřeby druhých). 

Přítomnost Boží

Promluva 8. neděle mezidobí B

„Mohou se hosté na svatbě postit, když je ženich s nimi? Pokud mají ženicha mezi sebou, nemohou se postit“ (Mk 2,19). Krátké úvody do jednotlivých čtení v Misálu na každý den liturgického roku většinou nečtu. Nechávám si je na dobu, kdy budu jako kazatel vyprahlý a budu potřebovat nějakou rychlou inspiraci. Tentokrát jsem úvod k evangeliu přelétl očima a četl jsem: „Absence postu u Ježíšových učedníků neznamenala náboženskou vlažnost, ale byla znamením radosti z Mesiášovy přítomnosti.“ Jak se to má s Boží přítomností mezi námi? Chceme přeci žít v radosti?

Biblický Bůh není jen Bohem nejvyšším, ale také nejbližším. Jakmile se naučíme dívat se očima víry, spatříme ho opravdu vždy a všude a budeme mu „vždycky a všude vzdávat díky“ (mnohé preface mají tato slova ve svém úvodu). Dokonce i v našich temných chvílích nás Bůh „volá jménem“ (srov. Jan 10,3) a volá nás láskyplně, přitahuje nás provázky lásky, vytváří nám prostor důvěry, abychom mohli činit pokání, abychom mohli znovu zakusit snubní charakter našeho vztahu.

Setkávám se s mnoha křesťany, kteří upřímně touží po Bohu, ale jako kdyby nežili v jeho přítomnosti. Žijí sice v „milosti Boží posvěcující“, ale jakoby se podobali Emauzským učedníkům kráčejícím po boku Krista, ale vůbec ho nepoznávají, protože „něco jako by bránilo jejich očím, aby ho poznali“ (Lk 24,16). Těžko se předepisuje terapie na tuto diagnózu. Odvážím si pojmenovat hlavní potíž: neklid, roztříštěnost, únava beroucí chuť a odvahu a dost možná i obava sestoupit do Božích komnat, nechat se uchvátit, stát se „bláznem pro Krista“.

Překročme své limity či stíny. Učiňme krok víry. Probuďme v sobě touhu po spatření Boha za znameními, která nám posílá. Volejme k němu, ať se nad námi smiluje a „ukáže nám svou tvář“ (Žl 27,8).