Šabaka Petr | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus B)
09. neděle v mezidobí B / Petr Šabaka

Ten, kdo se rozhodl následovat Boha, byl vysvobozen a je vysvobozován z jakéhokoli otroctví a usiluje o napodobování jeho života. Jestliže ho napodobujeme v jeho tvůrčí činnosti, pak bychom ho měli následovat i v odpočinku, který nepředstavuje „na prvním místě jakékoli přerušení práce, ale oslava podivuhodných činů, které vykonal Bůh“

 

S-vědo-mí-m

Promluva 9. neděle Mezidobí B

Rád řídím automobil. Vypozoroval jsem, že když jsem odpočatý, když vnitřně zakouším pokoj a pohodu, nejezdím riskantně. Takové řízení mne samotného baví.

Podobně by to mohlo platit pro myšlenku o slavení soboty, jak jsme před chvílí slyšeli: „Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh, odtud vyvedl pevnou rukou a vztaženou paží“ (Dt 5,15). Právě proto, že se izraelité stali svobodnými, nemusí nikam spěchat, nic si dokazovat, s nikým soutěžit. Mohou si dovolit odpočinout, slavit, přehlédnout šestidenní dílo svých rukou a děkovat za ně. Sobotní pracovní klid ukazuje na to, že jsou svými pány, že jsou svobodní a suverénní. Připomínají si také svého vysvoboditele a autoritu, která garantuje plodnost sedmého dne. A žijí v pokoji, tvůrčí pohodě, jsou otevřenější k přijetí druhých.

V souvislosti s tím se dozvídáme v Katechismu katolické církve: „Křesťané mají dávat všem veřejný příklad modlitby, úcty a radosti a hájit své tradice jako cenný přínos k duchovnímu životu lidské společnosti“ (KKC 2188). Ježíš v evangelijním úryvku také ukazuje na vnitřní svobodu: „Sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu. Proto je Syn člověka pánem i nad sobotou“ (Mk 2,27-28). Ježíš byl vnitřně svobodný. Jednal „s-vědo-mí-m“, byl protagonistou svých slov a činů. Měli bychom ho napodobovat, i když s tím rozdílem, že Ježíš jednal na základě své vlastní vnitřní autority Boha, ale my jednáme na základě vnitřního dialogu s Bohem. Tak budeme zakoušet pokoj.

---

 

Den Boží

Promluva 9. neděle mezidobí B

Bůh je Pánem veškerého prostoru i času. Proto by mohli někteří namítat: „Proč světit nějaký určitý den, třeba neděli? Proč bych nemohl světit ten, který si vyberu. Když mám chuť pracovat a jde mi práce od ruky, proč nepracovat třeba měsíc a pak nesvětit, neodpočívat třeba týden v kuse? Proč se stylizovat zrovna do sedmi dní?“

Číhá na nás nebezpečí. „Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi“ (Dt 5,15). Staneme se otroky sebe sama. Přes týden v práci od nevidím do nevidím, doma rodina, po nocích starost o domácnost, víkendy na zahradě nebo na stavbě, či různé melouchy. Izraelité v Egyptě také dřeli stále, bez práva na odpočinek. Ti museli, my nemusíme. Heslo „odpočinu si až v hrobě“ je nekřesťanské.

Ten, kdo se rozhodl následovat Boha, byl vysvobozen a je vysvobozován z jakéhokoli otroctví a usiluje o napodobování jeho života. Jestliže ho napodobujeme v jeho tvůrčí činnosti, pak bychom ho měli následovat i v odpočinku, který nepředstavuje „na prvním místě jakékoli přerušení práce, ale oslava podivuhodných činů, které vykonal Bůh“ (JAN PAVEL II., Dies Domini, 16).

Nedělní den má tedy na prvním místě charakter oslavy, dále pak charakter vzájemnosti, společenství, sdílení, odpočinku, občerstvení, solidarity, ztišení…

Naše společnost je poblázněná, a proto ne vždy je možné naplnit bezezbytku nedělní ideál. Přesto ten, kdo bez nějaké pseudonáboženské křeče dokáže slavit Den Boží, napodobuje svého Stvořitele a Vykupitele a manifestuje svou osobní svobodu dítěte Božího.