Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus B)
15. neděle v mezidobí - B / Stůl slova - Aleš Opatrný

15. neděle v mezidobí - B

Rozbor textu

1. čtení
Am 7, 12 - 15
Starý a znovu a znovu se objevující konflikt: poslouchat Boha nebo člověka? Staré pokušení králů: stavět se na místo Boha. Prorok není "zaměstnancem" ani krále, ani nikoho jiného, ani neposílá sám sebe. Je Bohem poslaný - právě proto je prorok. Ví tedy jasně, koho jedině může poslouchat. Jeho poslání je pro druhé. Ale právě od těch druhých může zakusit mnoho zlého. Tím se nesmí nechat zmást. Toto všechno platí o pravém proroku. Existovali a existují i proroci nepraví. Není vždy snadné je rozeznat. Je-li ovšem prorok výrazně "v královských službách", je jeho nepravost nesporná.


2. čtení
Ef 1, 3 - 14
Toto čtení je spíš pro bohoslužbu slova, v běžné nedělní homilii je dost tíživé ho vykládat. Pavel zde říká:
1. Kdo je pro nás Kristus.
2. Co nám bylo v Kristu dáno.
Tedy témata víc než bohatá. Zde se přidržíme jen jednoho. Křesťané často slýchají, jací mají být, a protože takoví nejsou (nejsme), je obsahem křesťanova sebevědomí nejčastěji to, že sebe považuje za hříšníka (což je pravda), ale tím to končí. A to je chyba. Pavel ale vidí každého křesťana:
- jako obdařeného duchovními dary
- jako vyvoleného od stvoření světa
- v lásce určeného od věčnosti za Boží dítě
- boží majetek
- toho, kdo v sobě nese Ducha jako záruku vykoupení

Shrnuto: Pavel má o křesťanu mnohem a mnohem vyšší mínění, než mají křesťané sami o sobě. A pokud křesťan nějaké dobré mínění sám o sobě má, mívá ho spíš z toho, co dobrého udělal, nebo jak je lepší, než druzí lidé, ale méně (nebo vůbec ne) z toho, že by věděl, co s ním udělal a udělá Bůh, kým ho udělal Bůh od věčnosti.

Křesťan by měl víc než cokoli jiného vnímat, kým je Bohem míněn, vyvolen a učiněn. Že musí nejdřív slyšet a poněkud zakusit, koho z něho udělal Bůh a teprve potom se mu má říkat, jaký se má sám snažit být.

A ještě jedna poznámka: Pavel ukazuje v tomto listě Krista velmi krásně, velmi velikého, povýšeného Pána - a přece v něm zde nelze vidět někoho, kdo by byl hříšníkovi daleko, kdo by ho přišel odsoudit. Ježíš je pro Pavla především ten, kdo přišel na Zemi uvést věci do pořádku, v němž přichází odpuštění. Proto je třeba se ho za každou cenu držet - čím větší je v nás nepořádek - tím víc.


Evangelium
Mk 6, 7 - 13
Po řadě příběhů, které mluví o Ježíšově činnosti, uvádí Marek další téma: Ježíš, ač odmítnut v Nazaretě, nerezignuje, ale naopak, rozšiřuje své působení prostřednictvím rozesílaných učedníků. Viděno dnešníma očima - máme tu téma církev. Z tohoto hlediska také budeme o dnešním úryvku uvažovat - pokusíme se ho pochopit asi tak, jak ho mohl Marek myslet ve svém evangeliu, totiž jako určitou směrnici pro činnost církve.

- "Začal je posílat dva a dva." To není proto, aby jim nebylo smutno. Ale v Izraeli mohla být nějaká věc dosvědčena nejméně dvěma svědky. Učedníci nejdou sami za sebe, "ve své režii", jdou proto, aby dosvědčili pravdu o Bohu a jeho vztahu k nám (Mk 1, 15), kterou Ježíš slovem i činem hlásal. Převedeno do dneška: ten, kdo hlásá, má sám sebe chápat jako svědka něčeho, co je větší a původnější než on. Jeho svědectví má být věrohodné. K tomu jsou dnes jiné předpoklady než tehdy v Izraeli a ty je třeba poznat a respektovat.

- Moc nedostávají nad lidmi, ani nad ničím jiným, než jen a právě nad nečistými duchy. S těmi tady sami nemohou mít nic společného (Mk 3, 20 - 30). Boj proti nim je jejich vlastní "pracovní náplní". Není zde řečeno, jak je vymítali - nemysleme hned na exorcismus, na přímý útok proti duchu zla. O ten šlo jistě taky, ale nejen o něj.

- Chudoba a nenáročnost (bez chleba, mošny, peněz) - ale hlavně: nezajištěnost. Nic, nač by se vázali, nic, co by jim umožňovalo nespoléhat se na Boha. Toto je dnes potřeba dobře promyslet. Chleba není asi ten hlavní problém, tím se jistit nemusíme, ale politikaření, diplomacie, získávání a udržování si pomoci u těch, kteří jdou proti Bohu, zajišťování si pozic u lidí, kteří mají úroveň, vliv... Nicméně jde také o starou dobrou materiální chudobu. Cokoli, co člověk má, ho do jisté míry váže, i věci potřebné. Toto vázání nelze zcela odstranit, ale je nutno je stále (ne jen jednorázově) minimalizovat.

- Ne zcela jasná směrnice o zůstávání a odejití. Učedníci zřejmě nemají procházet a kázat tak, jako projíždí auto s tlampačem vesnicí. Mají zůstat, zdržet se, mít s těmi lidmi, k nimž jdou, něco společného. Teprve potom se budou moci utkat se zlem. Nemají si vybírat, mají respektovat své poslání.

- Podobně jako Ježíš v Nazaretě, mají reagovat na to, když nebudou přijati. Jsou posláni, toto poslání mají vyřídit. Není-li přijato, nemají tam vlastně dál co dělat. Byli by tam už jen "ve vlastní režii".

- Činnost učedníků vypadá jako všechno jiné, než jako "uspokojování náboženských potřeb". Volali k pokání - tedy vyzývali, aby se lidé změnili a nebyla to zřejmě jen řečnická zvolání. A uzdravovali v nejširším slova smyslu. Proč toho byli schopni? Zcela jasně proto, že byli posláni.


K úvaze
V dějinách Izraele, ale i v dějinách církve, jsou špatné zkušenosti s nepravými proroky, kteří měli sebevědomí proroků pravých. Ale to není důvod k tomu, aby církev, či jednotlivý křesťan, rezignoval na prorocké poslání. To je totiž jeho nejvlastnější poslání vůči světu, nikoliv charita, dobrý příklad, veřejně prospěšná činnost, vzdělávání atd. Tyto věci jsou jistě taky nutné (církev se jich nesmí vzdát), ale proroctví je primární. Je to totiž přímé pokračování v činnosti Kristově. Míním slovo "proroctví" v tom slova smyslu, jak ho chápe Nový zákon o Ježíši - proroctví slovem i činem, ale vždy ve prospěch Božího království, které od Boha přichází.

Z druhé strany: považovat se za nositele prorockého poslání je povznášející. Ale to neznamená, že by křesťan směl slevit z požadavků, které jsou v našem úryvku na Ježíšovy učedníky kladeny. Navíc - těch dvanáct bylo rozesláno jen na čas, potom se zas vrátili. Nebyli napořád "vypuštěni" k samostatné činnosti.

Dnes: prorocké poslání patří i u jednotlivce do prostoru církve. Ona ověřuje jeho pravost. Nikdo nemůže působit jen na vlastní pěst, bez souzvuku s ostatními. Mohlo by to znamenat, že se "poslal sám", i když by se odvolával na velké duchovní zkušenosti atd. Dějiny církve zde poskytují bohatý materiál k poučení.


Myšlenky k promluvě
Mk 6, 7-13
Minulou neděli jsme četli v evangeliu, jak Ježíš neuspěl v Nazaretě. Tam se sice podivili jeho slovům a činům, ale potom si uvědomili, že byl vlastně jedním z nich, že znají celé jeho příbuzenstvo a odmítli uznat, že by Ježíš mohl přinášet něco od Boha, že by mohl být tím, v kom jedná Bůh. Neuvěřili mu. Pro nás může být ale trochu překvapivé, že hned na tento neúspěch navazuje u Marka zpráva o rozesílání učedníků. Ježíš se nestáhl, naopak rozesílá svých dvanáct, nepůsobí v té chvíli jenom sám. Není to ale tak divné. Ježíš měl své poslání od Boha, svého Otce. Bylo to poslání pro lidi a pokud Bůh toto poslání neodvolal, nebylo možné od něho ustoupit, ať už by měl nebo neměl v Nazaretě úspěch. A v čem toto poslání v jádru spočívá? Podívejme se, s čím, s jakým úkolem, posílá Ježíš učedníky do světa. Jejich poslání je hodně specifické. Dal jim moc nad nečistými duchy. Poslal je, aby tyto duchy vyháněli, volali k obrácení, uzdravovali. Tedy - poslal je, aby pokračovali v jeho, Ježíšově poslání, aby osvobozovali člověka od zla. Ne od zla, které by mohlo člověka ohrozit zvenčí - od pomluv, záplav a zlomených nohou, ale od zla, které člověka ovládá zevnitř, které je schopno podrobit si mnohé jeho dobré vlastnosti a úplně je převrátit. A to, že učedníci mají jít bez mošny, bez zásob, atd., tedy bez zajištění, to jen podtrhuje skutečnost, že mají jít v síle Boží, v naprostém spolehnutí na něho, protože bez něho zápas se zlem nelze vyhrát.

Abychom si mohli toto evangelium správně "přisvojit", musíme si uvědomit, že Ježíš neposílá jen jáhny, kněze a biskupy. Může poslat a zřejmě posílá každého křesťana - alespoň někdy - aby v Ježíšově moci a síle osvobozoval druhé od zla, aby jim přinášel toto úplné uzdravení. A má na to křesťan kvalifikaci? Jistě! Je křtěn a biřmován, to je víc než dost. Ale přece je ještě něco třeba. Má-li se člověk utkat se zlem, nesmí zlu ani trochu patřit. To znamená - musí být nejen smířen s Bohem, žít v jeho odpuštění, musí se se zlem rozejít. Vzdát se ho. Nechtít s ním mít nic společného a nic dobrého od zla nečekat. To ovšem není totéž jako být dokonalým. Dokonalí nebudeme, i když se o to musíme snažit. Ale zla se zříct musíme, to je vlastně podmínkou křtu. Jen tak nás může Bůh použít ke Kristovu dílu osvobození.

Uvažme, že za všemi možnými závažnými i méně závažnými problémy našeho světa a našeho života je jeden zásadní boj. Boj mezi dobrem a zlem, přesněji boj překažeče božího, Satana, proti Bohu. Je to boj, který je v zásadě rozhodnut - Ježíšovo vzkříšení je znamením vítězství, v Ježíši Bůh zvítězil v tomto světě v boji se zlem. Ale v případě každého jednotlivého člověka se bojuje o tohoto jednotlivého člověka. Člověk může být Kristův, Kristem uzdraven, osvobozen, tedy vykoupen a to znamená vítězství. Nicméně člověk je strháván taky na druhou stranu, na stranu zla a je zlem okupován, poután, poškozován. Tento boj neprobíhá jen vedle nás, ten probíhá v nás. A tento boj za nás nikdo nemůže vybojovat tak, aby se nás netkl. Máme a budeme mít své chyby a budeme proti nim bojovat, to je jisté. Ale zásadně důležité je to, komu patříme - kde stojíme a kde je naše srdce. Stojí-li člověk oběma nohama na pozici zla, je to velmi zlé. Ale stojí-li člověk jednou nohou na pozici dobra a druhou na pozici zla, není to o moc lepší. Je tu pak nebezpečí, že slouží dvěma pánům - to ovšem nejde. Je tu nebezpečí, že se zřítí do propasti, která mezi zlem a dobrem leží - to je pak tragédie. Přes všechny naše chyby se musíme dokázat zla zřeknout, stát oběma nohama v pravdě evangelia a být srdcem na pozici Boží. Získáme tak pokoj a svobodu. A jsme pro Boha použitelní - může nás posílat, abychom se utkali se zlem, abychom druhým přinášeli osvobození. Křesťanství může mnoho dobrého v oblasti kultury, charity, lidských vztahů. Ale pokud nebojuje svůj boj se zlem, je solí neslanou.