Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus A)
15. neděle v mezidobí / Stůl slova - Aleš Opatrný

15. neděle během roku

Rozbor textu

1. čtení
Iz 55,10-11
Je to svého druhu oslavná báseň na moc Boží, konkretizovanou do moci jeho slova. S celkového kontextu knihy vyplývá, že tato moc Boží vysoko převyšuje jakoukoliv moc lidskou a jejím vrcholným projevem je odpuštění. To zažíval v této souvislosti Izrael při vyvedení z babylonského zajetí. Hospodinovo slovo, Hospodinova moc jsou plodné. Výsledkem jejich působení není ničení, ale rozvoj života.


2. čtení
Řím 8,18-23
K pochopení souvislosti nebo lépe pozice, z níž apoštol vychází, je třeba číst ještě předchozí dva verše (16-17).

Křesťan je vysvobozen z moci zla, jak vykládají podrobněji předchozí odstavce, ale to neznamená, že se ho už nedotkne utrpení. Ovšem náš text neglorifikuje utrpení jako takové, ba dokonce ho ani neznicotňuje, i když V 18 tak vypadá. Ukazuje se tu spíš skutečná dimenze utrpení, mnohem hlubší, než je na prvý pohled patrné a souvislost tohoto všeho s naším připojením ke Kristu.

V 18 - sláva, která se na nás v budoucnosti zjeví, není žádná lidská sláva či oslava, ani nejde o sliby světlých zítřků, které mají člověku dát zapomenout na dnešek. Řecké slovo DOXA, které překládáme "sláva", znamená něco jako zářivou nádheru Boží, je to výraz, který Nový zákon užívá ve vlastním smyslu jen pro Boha jako vyjádření jeho nejvlastnější podstaty, a odvozeně potom pro ty, kdo mají na božském osobní podíl. A tato sláva, toto božské (=plné, nepomíjející, bezchybné) je ovšem nesouměřitelné s pozemským utrpením, které navzdory vší tvrdosti je pomíjivé. Utrpení křesťana je skutečností závažnou. Ale není skutečností celou. Protože i trpící křesťan je ten, kdo má skrze křest a Ducha podíl na Boží slávě, má její závdavek a čeká na plnost.

V 19-23 rozvádějí a blíže vysvětlují, jak je vlastně naše existence prozatímní, jak vypadá ona existence, která je charakteristická pro dobu mezi vzkříšením a druhým příchodem, tedy pro dobu církve: je to doba, kdy už je vlastně všechno darováno, ale v člověku i tvorstvu nejsou tyto dary dosud dovršeny. To ovšem není míněno tak, že by to byla doba růstu ve smyslu vývoje, že by se lidstvo mělo vyvinout do dokonalé křesťanské podoby a tak se uskuteční spása. Pavel tvrdí, že jde jen o to, kdy se naplní Boží sliby a úradky, kdy se uskuteční to, co Bůh chtěl, připravil a tedy předem "udělal".

V 19-22 jsou poněkud temné (jak konstatoval už sv. Augustin). Je třeba odhadnout, co znamená výraz "tvorstvo". Z kontextu lze soudit (viz také V 23 - tvorstvo jsou zřejmě ti, kdo "nemají ještě první dary Ducha"), že tvorstvem jsou rozuměni lidé bez Krista, přesněji bez Ducha svatého a také ostatní stvoření. Toto všechno je podrobeno nicotnosti, totiž zániku. Zánik je překonán mocí toho Ducha, který vzkřísil Krista z mrtvých (viz 8,11). Naděje zůstává - tvorstvo zůstává stvořením - a proto je objektem jeho lásky a péče. Svoboda dětí Božích je zřejmě projevem vykoupení, je to osvobození od zla, od hříchu, a tedy od věčné smrti.

V 22 je vlastně velmi optimistický. Nevidí ve stvoření, odtrženém od Boha, hordu zatracenou, ale tuší v nich volání po Bohu, po spáse. Nelze tady nic moc kouzlit s představou, že všichni lidé jsou nakonec dobří a chtěli by Boha. Je tu spíš zjevné to, že Bůh ve všem a všech působí a toto jeho působení je oním "vzdechem", který může dojít vyslyšení. Bolest - a ta se dotýká i nás - může být nejen spásným projevem, ale hlavně doprovodem Božího záchranného působení. A proto jí nelze věnovat příliš velkou pozornost (V 18).

V 23 se týká nás, těch, kdo pro své připojení ke Kristu dostali prvé dary Ducha, závdavek Boží slávy. I my toužíme a očekáváme, že (či až) se na nás projeví to, co nám bylo darováno. Až bude odstraněna naše smrtelnost a podrobenost nedokonalosti a ohraničenosti pozemského lidského bytí (= vykoupení těla). Zřejmě se toho máme dočkat při parusii, při Ježíšově dovršujícím a vše proměňujícím druhém příchodu. Znovu je tu ukázáno, že to, nač nejvíce čekáme není produkt ani lidského konání, ani "vývoje přírody" - je to výsledek Božího obdarování, jeho dílo ve stvoření a se stvořením.


Evangelium
Mt 13,1-23
Téměř celá 13. kapitola Matoušova evangelia přináší podobenství a všechna jsou o Božím království. Dnešní evangelium má kromě samotného podobenství o rozsévači i jeho výklad a stať o podobenstvích.

Perikopa nabízí takové bohatství myšlenek, že není možné jednou úvahou všechny postihnout. Říká útěšné slovo o neuvěřitelné vitalitě a síle království, upozorňuje na nutnost obrácení, má-li se člověk stát tím, kdo porozumí, uvidí, uslyší. Svědčí o nezkazitelné síle Božího slova (18-23) a vysvětluje příčiny neúspěchu v působení Božího slova. Konečně upozorňuje přijímatele zvěsti, že je třeba býti dobrou půdou.


K úvaze
Řím 8,18-23
Je jistě těžké říkat trpícímu rakovináři, že jeho utrpení "nejsou ničím". A přece je třeba dojít ke správným proporcím, ve kterých se člověk nehroutí pod tíží utrpení. I zkušenosti ukazují, že moc záleží na tom, jak široký má člověk obzor svých nadějí. Komu jde jen o sebe, toho zajímá jen to, co mu v dané chvíli od utrpení pomůže. Kdo má pojem o Boží slávě, která je mu slíbena, ten se může starat spíš o to, jak se s touto slávou neminout.

Motiv očekávání darů od Boha, očekávání dovršení Božích darů ve stvoření a v nás, se v Novém zákoně opakuje častěji. Vede křesťana k naději a také k úvaze, co vlastně od Boha očekává. Často se zjistí, že od Boha čekáme málo, že v dovršení, přicházející od něho, ani moc nevěříme. "První dary Ducha" nás k tomuto očekávání vedou. Ale je třeba vědět, že jsou jen "první" - že obdarování má dále pokračovat.


Myšlenky k promluvě
Řím 8,18-23
Každý člověk počítá s budoucností. Kdybychom se na nic, co je před námi, netěšili, kdyby nás už nic v budoucnosti nezajímalo a nelákalo, sotva bychom měli sílu k životu. Ale na druhé straně víme, jak lze tohoto rysu lidského života zneužívat. Jak je možné odkazovat člověka do budoucnosti, slibovat mu v budoucnosti kde co jen proto, abychom se vyhnuli palčivým otázkám přítomnosti. V minulém režimu jsme si takových věci užili víc než dost.

Jestliže ale apoštol Pavel řekne, že "utrpení tohoto času se nedají srovnat s budoucí slávou, která se zjeví na nás", nemyslí tím ani odkaz do nějaké neurčité budoucnosti, ani se naivně nedomnívá, že v budoucnosti se věci vyvinou samy od sebe k lepšímu. Pavel prostě počítá s naplněním Božích zaslíbení. Bůh slíbil svého Ducha svým věrným a to splnil. Ale Bůh také slíbil konečnou spásu, tedy definitivní a úplnou porážku zla a vší jeho moci, definitivní vítězství nad každou mocí zla, která si ve světě cokoliv podrobila. To jsou ovšem věci nám dobře známé. My všichni denně zažíváme, že "svět je v moci zla". Zde není myšleno nějaké spiknutí zlých, které by poté, co bychom ho odhalili a přemohli, bylo odstraněno. Zde se jedná o naši každodenní zkušenost, kterou zažíváme jak ve svém okolí, tak v sobě samých. Jistěže není všechno na světě zlé, ale zlo se do všeho plete. A mnohdy úspěšně. Ale Bůh stvořil věci dobré a Bůh dobro chce - zlo je opravdu ne-řádem v Božím řádu. Neštěstím je, že člověk zlo snadno uvede do života, ale není ho pak schopen ani spoutat, ani odstranit. Je to jako když někdo vypustí z ohrady zdivočelého býka: na to, aby ho vypustil, nemusí být nijak silný ani schopný. Ale na to, aby ho zavřel nazpět, zpravidla nestačí. A tak tedy svatý Pavel neslibuje lidem ani nějakou změnu díky vývoji světa, ani netvrdí, že vše zůstane tak, jak je. Touhu po osvobození od zla slyší v celém tvorstvu, nejen v křesťanech. A křesťané jsou pro něho těmi, "kteří už mají první dary Ducha". Už zakoušejí Boží vítězství nad zlem, ale nejsou ještě v něm plně. Stále totiž žijeme v prostředí zla, které nás trápí a které do našich životů vniká. Plnost Božího vítězství nad zlem je však očekávána. Je očekáváno "naše přijetí za syny", tedy náš plný život v Bohu. Je očekáváno "vykoupení našeho těla", tedy definitivní a úplné přemožení zla v našich životech. Toto očekávání je oprávněné a bud naplněno, i když svatý Pavel žádný termín neuvádí. Bude naplněno v parusii, tedy v druhém příchodu Kristově a v konečné proměně světa. Život křesťanů, kteří žijí "z prvních darů Ducha" je znamením naděje, ujištěním, že Bůh dokáže v tomto světě zlo přemoci a nastolit dobro cestou proměny. Tedy ne tak, že by lidstvo zlikvidoval a začal s někým jiným od začátku. Jsme tedy znamením naděje sobě samým i znamením naděje světu.