Období během roku (cyklus B)
16. neděle v mezidobí B / Petr Šabaka

Pánovy pastviny

Promluva 16. neděle Mezidobí B

„Proto Hospodin, Bůh Izraele, praví proti těm pastýřům, pastýřům svého lidu, toto: ‚Mé ovce rozptylujete, rozháníte je a nedohlížíte na ně. (…) Sám shromáždím pozůstatek svých ovcí ze všech zemí, kam jsem je rozehnal, a přivedu je zpět na jejich nivy a budou plodné a rozmnoží se.‘“ (Jer 23,2-3)

Následující promluva by měla být namířena směrem k pastýřům. I jim totiž patří pozornost. Na prvním místě jsem to já sám, kazatel. Zjišťuji totiž, že slova, která vyslovím, jsou i pro mne důvodem k zamyšlení a přehodnocení svého úsilí.

Na základě verše, který jsem citoval v úvodu k promluvě, jsem přehlédl zástupy lidí, kteří obývají stejný prostor jako já – město, kraj, pracoviště. Pak jsem si vzpomněl na výrok Pána Ježíše: „Kdo není se mnou, je proti mně; a kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje“ (Mt 12,30).

Kde jsou ovce, které mi Pán svěřil spravovat? Kam chodí? Kde nacházejí své pastviny? Jsou to ty pastviny, na které bych je chtěl dovést sám? Jsou to ty nejlepší pastviny? Je tolik ovcí, které bloudí, které živoří v pustině, které neví o lepších pastvinách. Často mě jejich stav nechává netečným. Jsou mi lhostejné.

Anebo je Pán shromažďuje. Mohou to být i místa a společenství, které nedokážu přijmout. Často je Pán živí svou potravou a já nemohu než jim přát tuto zvláštní milost.

Abych byl konkrétní: Pán mne donutil přijmout skutečnost, že i nevěřící může žít v prostředí harmonických rodinných vztahů, nebo v aktivní účasti v jiných než katolických společenstvích. Pán sráží můj hřebínek pýchy na své společenství, metody pastorace, modlitební ponor, evangelizační nadšení.

Ano, Pane, přijímám tvou vůli. Důvěřuji ti, že když jsi různé zbloudilé ovce shromáždil ne na mých ale na svých pastvinách, víš, co děláš, a že podle své vůle nás jednou shromáždíš do jednoho stáda a jednoho ovčince (srov. Jan 10,16).

Odpočiň si

Promluva 16. neděle mezidobí B

„Ježíš jim řekl: ‚Pojďte sami stranou na pusté místo a trochu si odpočiňte!‘ Stále totiž přicházelo a odcházelo mnoho lidí, a neměli ani čas se najíst“ (Mk 6,31).

Nepochybně všichni jsme se zúčastnili nějakého koncertu v kostele. Od jiných veřejných produkcí se události v domě Božím liší tím, že máme bázeň tleskat. Jako kdyby potlesk byl něčím velice rušivým. Jsou samozřejmě situace, které i v kostele žádají katarzi, takže mocný aplaus je na místě, vždyť i žalmista zpívá: „Lidé všech národů, tleskejte v dlaně, hlaholte Bohu, plesejte zvučně“ (Žl 47,2). Nedávno jsem byl svědkem potlesku, jako projevu skrytého protestu proti domnělému znevážení hudebního vzdělání varhaníka. Skandální. Komu slouží ten varhaník? Pochopili ti, co mu tleskali, že jeho hraní není pro slávu jeho? Při bohoslužbě, vyjma výše uvedených výjimek, by měl tleskat jedině Bůh. Naše služba vede ke ztišení a pokornému přiznání: „Tak i vy, když učiníte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: ‚Jsme jenom služebníci, učinili jsme to, co jsme byli povinni učinit‘“ (Lk 17,10).

Píšu o tom proto, že mne k tomu vede rozjímání nad veršem evangelia, který jsem citoval v úvodu. Po zdařilé misii, Ježíš odvádí své unavené, šťastné apoštoly plné dojmů na opuštěné místo. Mimo potlesk „divůchtivého“ davu, mimo obdivné pohledy, mimo doslech upřímných i licoměrných pochval, mimo kvantitu dalších služeb.

Apoštolové jsou voláni, aby mezi sebou, v kruhu připomínající rodinu, sdíleli své objevy Boží moci, kterou zprostředkovali, aby zakusili radost ze společenství a jednoho díla na vinici Ježíšově: „Jaké dobro, jaké blaho tam, kde bratří bydlí svorně!“ (Žl 133,1).

A snad se tento vzorec netýká jen apoštolů, jejich nástupců biskupů a jejich pomocníků kněží či jáhnů, ale každého z nás. Manželé by mohli jeden druhému dopřát volno, odpočinek, klid: „Jdi si odpočinout, chodíš do práce, večer se učíš s dětmi, po nocích žehlíš a o víkendech dřeš.“ Někdy by neškodilo, kdyby prarodiče sami pohlídali svá vnoučata, aby „ti mladí“ mohli jet duchovně načerpat. A starší chápající děti by také někdy mohli vyjít svým rodičům vstříc a podat bez řečí pomocnou ruku. (A někde i děti dřou do úmoru bez ohledu na nějakou rodičovskou vděčnost.)

Nepostihnu všechny příklady pro pochopení, že máme být všímaví, pozorní, jak říká apoštol Petr ve svém listě: „Všichni buďte jedné mysli, soucitní, plní bratrské lásky, milosrdní a pokorní, neodplácejte zlým za zlé ani urážkou za urážku, naopak žehnejte“ (1 Pt 3,8-9). Nebo apoštol Pavel: „V ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe“ (Flp 2,3).

Ale možná se tak děje, možná nosím „dříví do lesa“.

Autor: Šabaka Petr

Témata: kázání, homilie